Zohýbané fejetony: Soukromí přírody

Tupě jsem zírala, ale dalo by se i říct, že jsem toužila zapustit kořeny v nějaké osvěžující filosofii, najít správné poměry a vztahy, zjistit jejich skutečnou cenu.

Snad to bylo větrem kvílejícím ve větvích staletých modřínů, jako by zpíval poslední píseň. Možná usilovnou snahou vlnek potoka přetlačujících jedna druhou ve strachu ze střemhlavého pádu ze skalní hrany. Nebo snad stébly trav co mi bez ustání naznačovala zleva doprava, sem a tam svůj nesouhlas. A pak ty prastaré dveře vrzající ve veřejích napůl ztrouchnivělé dřevěné chaty, které s každým nadechnutím větru důrazně bouchly své ne! To všechno bylo překvapivou zkušeností, jak málo vědomostí a jistot potřebuji, když chci najít odpověď.

Už dlouho před tím, než jsem tak nějak instinktivně došla k onomu imaginárnímu bodu rozhodnutí, jsem se prala s myšlenkou, do jaké míry může člověk narušovat soukromí přírody a v symbióze v ní žijících živočišných společenstev. Kolik toho smí prozradit o místu či kultuře, které v potu tváře a na truc peněžence objevil, a co musí udělat, aby mu zůstalo čisté svědomí. Neprobádané oblasti divočiny, lidé zapomenutí v čase i třeba kout domovského lesa – to všechno se může v jediném okamžiku dostat do záře reflektorů se všemi výhodami i strastmi, které život „celebrity“ skýtá.

Na tom žulovém kameni jsem strávila několik dnů. Ležel vytržený z bezpečí skalní masy na dně zeleného údolí, vysoko v horách, přitom kousek za naším domem, jen pár hodin chůze od civilizace. A přece jsem ho objevila až po pěti letech, a přece jím mimo mě za těch několik dnů neprošel jediný člověk. Bylo to „opravdové“ místo a dmula bych se pýchou, moci jej někomu ukázat. Místo toho jsem scházela dolů s nadějí, jakou jsem nepocítila už dlouhé měsíce. Článek o něm jsem pak napsala mávnutím proutku. A se stejnou lehkostí jsem ho uložila do šuplíku mezi ostatní místa, lidi a příběhy. Na někdy. Alibismus, sobectví, či obava… nevím jistě. Bylo to intuitivní.

Jednoznačnou odpověď lze nalézt jen na málo otázek, které nás v životě zaskočí. Kdo o věcech jen trochu přemýšlí, nevyhne se klouzání po tenkém ledu pochybností. I když je velmi pravděpodobné, že obsah mého šuplíku o své soukromí jednou přijde, nejspíše fakt, že turismus se snadno zvrhne ve válečné tažení, mě přiměl nechat rozum ještě chvíli zrát. Tak dlouho, dokud nebudu schopná v tomto ohledu rozpoznat hranici mezi užitečným a škodlivým.

Autorka je redaktorkou serveru Outdoorguide (www.outdoorguide.cz)