0010100110 aneb Liberatura s počítačovou poezií. Co udělá umělá inteligence s literaturou?

„Ten počítačový program funguje tak, že se z předložených textů snaží porozumět tomu, jak funguje jazyk a poezie. Snaží se z těch příkladů extrahovat nějaké zobecnění, na základě kterého se snaží poezii napodobovat,“ vysvětluje autor básnického programu Jiří Materna. Tohle není žádný jednoduchý chat bot, který skládá nesmyslné rýmy. Maternův PC básník se nejdřív naučil písmena, pak slova a nakonec i neologismy. Báseň pak dokáže vygenerovat za milisekundy, trénovat se pro to musí asi dva dny.

Počítačová literatura není zas tak neobvyklá věc, experimentovat se s ní začalo už v 50. letech. Její existence a také neustálé zlepšování počítačových autorů může do budoucna slušně zahýbat s tím, co to vlastně literatura – potažmo umění jako celek – je. „Co je ta hodnota v literatuře?“ ptá se literární teoretik Karel Piorecký, „jazyková kvalita? Umět něco napsat? To už je zpochybněno faktem, že to už dokáže počítač, který sice neví, co dělá, ale styl a tvar dokáže imitovat téměř dokonale. Vklad je asi někde jinde – v nějaké komunikační intenci, v pragmatickém zařazení textu do konkrétních kontextů.“

Jiří Materna tvrdí, že počítače do umění nikdy nepřinesou invenci – z principu to není možné, protože se učí z textů, které jim jsou předloženy. Lidi to ale dělají podobně, ne? Poslechněte si poslední Liberaturu o sbírce básní, kterou napsal počítač, a zkuste si sami zodpovědět, co máme rádi na literatuře.