21letá Peggy Marvanová. Extrémní závody na kole. Tisíce kilometrů a halucinace z vyčerpání

Peggy se právě se vrátila z dobrodružství jménem Scottish Highland Trail. Bezmála 900 km bez pořadatelské podpory zvládla za 5 dní a 17 hodin. Přestože má tato 21letá bikerka za sebou už celou řadu závodů, i tentokrát jela na doraz – nejdřív ji sežehlo slunce (vedra ve Skotsku na konci května nečekala), pak ji pálila žáha a nemohla nic pozřít. Pak se na ní nedostatek spánku (asi 14 hodin během 5 krátkých odpočinků) a právě nedostatek stravy podepsal halucinacemi a zpomalenými reakcemi. „Ani jsem nedoufala, že závod dokončím. Bylo to extrémnější, než jsem čekala. Skotská příroda je drsná, všude je kamení, taky bažiny a rašeliniště. Skoro 200 km jsem kolo nosila.“

Jak vypadá halucinace unaveného bikera? „Obvykle přichází ke konci závodu, když se jezdí i přes celou noc. Tělo jde do extrému a mozek si spoustu věcí domýšlí. Když jsem jela závod 1000 miles, tak se jiným cyklistům zdálo, že jsou traktor. Já jsem kolem sebe v lesích viděla u trati lidi i tam, kde nebyli. V Laponsku jsem zase viděla ve sněhu stany postavené pořadateli. Nebyly tam.“

Peggy začínala v 15 letech na závodech, po kterých přišly náročné 24hodinovky a pak česko-slovenský přejezd 1000 miles, který pořádá Jan Kopka. Byla nejmladší účastnicí a vyhrála ženskou kategorii. „Co tady to kuře dělá, to je nějaký vtip? Takhle nějak na mě koukali lidi na startu.“ Závod jí, jak sama říká, během 10 dní změnil život a o extrémní cyklistice mluví jako o svého druhu meditaci.

Great Divide Race. Medvědi, skunkové, 4500 km za 21 dní, stovky kilometrů o hladu a na rámu cinkající rolnička proti medvědům

Po druhé účasti na 1000 miles se rozhodla dál posunout svoje hranice. „Radost z toho, že to člověk dokázal, mě žene dál. Ke konci závodu si obvykle říkám, že už nikdy víc, ale pár dní poté už mám zase další plány,“ říká Peggy. Na americkém závodě Great Divide Race, který se jede z hor v Banffu v Kanadě až do pouští Nového Mexika, měří bezmála 4500 km a je považovaný za jeden z nejdrsnějších cyklo počinů vůbec, ji kupředu ve chvílích krize pohánělo i to, že během závodu vybírala peníze na handbike pro postiženou holčičku. „Říkala jsem si: ‚Podívej se na sebe, co tady skuhráš? Nemáš vůbec nárok tady fňukat.‘ Trénovala jsem, samozřejmě, ale studovat mapy nebo kupovat energetické gely na tak dlouhém závodě nemá cenu. A moje psychická příprava spočívala hlavně v tom, že jsem se hecovala na to, že to opravdu chci dokončit stůj co stůj a že budu potřebovat uvědomit si to i v těch největších krizích.“

Kromě zmiňovaných závodů se zúčastnila i akce Lapland Extreme, kterou zatím nikdy nikdo v plné míře nedokončil. Dnes je kolo i její profese. Každý den jezdí po Praze jako messengerka. „Někdy o víkendu už se kola radši vzdám. Ale baví mě to furt,“ říká Peggy. O svých zkušenostech napsala i knihu. Víc se o ní dozvíte na webu samotné Markéty Marvanové.

Markéta Peggy Marvanová|foto: Pavel Sladký