Agónie na prahu čtyřicítky

Původní dvojice Samír Hauser a Dan Rodný byla nejdříve doplněna o dalšího elektronického guru domácí porevoluční éry Mirka Papeže, který stál za posledním albem formace v roce 1997. Tahle trojka pak začala připravovat plnohodnotný návrat na scénu, korunovaný novou deskou! Ave Agony, tak se nová kolekce jmenuje, je konečně venku. Pojďme se na ni podrobněji podívat.

Černočerné CDčko s torzem vítězného gesta je prvním albem, na kterém se přímo podílely oba skladatelské mozky, které byly s Vanessou spojeny, to znamená Mirek Papež i Dan Rodný. Obal desky sice mlží, která položka je od koho, přesto už po prvním poslechu můžeme v klidu prohlásit, že novinka pětice je i díky střetu dvou svébytných rukopisů jasně nejbarevnější položkou v historii kapely. Na jednom konci máme elektronické hymny Ahoj, chcípni!, nebo Zrcadla, která úspěšně (a velmi chytlavě) pokračují v EBM tradici, která souboru přinesla nejvíce slávy. Na druhém okraji je retro cover The Groupies Primitive s výborným textem od Polyho z Insanie, který nemá zas tak daleko k pozici, kterou dnes obývají bývalí kolegové Mirka Papeže z Nihilistů - Kill The Dandies!.

Vanessa - Ave Agony |foto: Igor Fic

Mezi těmito okraji pak nalezneme spoustu položek, které se na rozdíl od předchozích desek lehce přiklánějí k rockovým formulím. Pokud si odmyslíme elektronickou skořápku u písní Chci zmizet nebo Smradu z lidí, máme před sebou rock'n'roll v tom nejklasičtějším slova smyslu. Pozornost si zaslouží přímá srážka breakcore s EBM v otvíráku Satanova pomsta, i pomalu gradující, nemocné blues Babylon, které celou desku uzavírá. Největšími hity ale stejně budou (a po právu) elektronické kousky Ahoj, chcípni! a Zrcadla.

Co znovu posunuje celou kolekci o dvě třídy výš, jsou texty z pera Samíra Hausera. Černočerné, plné vulgarit a druhotně xenofobních narážek, znovu ale zacílené neomylně do citlivých míst každého z nás. Navíc podány tak nenucenou formou, až z toho člověku běhá mráz po zádech. V rozhovorech se Samír ohání krizí středního věku, která pronikla do Dne, když jsme ztratili koule nebo Zrcadel, ale toto téma se v podstatě prolíná jako červená nit celou deskou. Prozatím jsem v češtině neslyšel tak sžíravou kritiku sebe sama. Tohle není póza tvrďáků, kteří jsou nejlepší na světě. Tohle je pohled lidí, kteří nemají problém vyslovit věci bez příkras, v celé své nahotě.

Vanessa |foto: Igor Fic

V mých očích se Vanesse na desce Ave Agony podařilo vyhnout několika úskalím, která na pětici automaticky čekala. Neopakuje se, neteskní po starých dobrých časech, ani v hudbě, ani v textech. A navíc, netváří se jako by neplynul čas. Pánové na prahu čtyřicítky prostě zrají s grácií. Tento comeback se prozatím vydařil.