Alessandro Cortini – od klávesáka Nine Inch Nails k hutným ambientním plochám

31. říjen 2019

Není mnoho umělců, kteří by se mohli pochlubit tak pestrou historií, jako Alessandro Cortini. Byl klávesákem legendárních Nine Inch Nails, projel několik tour s kapelami Muse a The Mayfield Four, stihl založit nejen vlastní kapelu Modwheelmood, ale třeba i sólový electropopový počin SONOIO nebo dronově-noisový projekt Blindoldfreak. Tuto sobotu se představí v Praze s novým albem VOLUME MASSIMO na akci Polygon x Dietl Archive. 

Na tvoje pražské vystoupení chystáš audiovizuální show, která měla premiéru na berlínském festivalu Atonal. Můžeš nějak přiblížit, jak to bude vypadat na tvém sobotním vystoupení v Praze?

Určitě. Jedná se v podstatě o audiovizuální prezentaci mojí nové desky. Snažil jsem se, aby se do ní promítlo to, co zažívá člověk, když desku poslouchá skrze vizuální stránku věci. Takže divák si pak může představit vlastní příběh, který si sám zvolí. Vzhledem k tomu, že se jedná o instrumentální hudbu a vizuály jsou hodně abstraktní, tak je to hodně o osobním přístupu. Stále tam ale můžeme najít nějaký vzorec, který do určité míry formuje vnímání publika. Je ale samozřejmě pouze na posluchačích, jakou cestu si zvolí skrze můj live set.

Myslíš si, že je tento audiovizuální aspekt důležitý pro skutečné pochopení tvojí hudby?

Rozhodně. Myslím si, že je to hodně důležitý element hlavně při živém vystupování. Pokud se procházíš po ulici nebo děláš cokoliv jiného a zároveň posloucháš hudbu, tak si v podstatě vytváříš svoji vlastní vizuální show. Jako umělec si ale myslím, že především ve spojitosti s elektronickou instrumentální hudbou je důležité mít vždy vizuální doplněk. Například u mého vystoupení si nemyslím, že by bylo zábavné jen sledovat, jak ovládám knoflíky a přepojuji kabely. Proto se s každým dalším albem snažím využít příležitosti začlenit nový vizuální aspekt, který je v určitém smyslu víc přitažlivý pro posluchače a zároveň exponenciálně rozšiřuje to, co hudba může nabídnout.

Logo

Co tě nejvíc baví na práci s modulárními syntezátory a jaký máš názor na hudební produkci pomocí jednoduché midi konzole a počítače, které často nahrazují složité sestavy klasických synťáků. 

To, co mám rád na modulárních syntezátorech, je, že nevydávají žádný zvuk, dokud je nepropojíš kabely. Je to podobné tomu, když má dítě barevné pastelky a bílé plátno. Nejdřív vůbec neví, co chce nakreslit, ale jak maluje a vybarvuje, tak mu vzniká výsledný obrázek. A to je přesně ono. U modulárních syntezátorů nejsou žádná pravidla, která by ovlivňovala proud, kterým se ubíráš. Je to v podstatě volný a otevřený prostor, podobně jako bílé plátno pro malíře. Co se týče produkce hudby pomocí počítače a midi konzole, tak je skvělé, že díky tomu můžeš tvořit v podstatě kdekoliv. Já sám jsem začal s hudební produkcí právě díky počítači a fascinovalo mě, že nemusím brát ohled na čas, místo nebo elektřinu. Zároveň jsem se ale cítil lépe během kreativního procesu postavený za syntezátory, kde jsem mohl experimentovat. Nechci tím ale rozhodně říct, že tvořit hudbu pomocí počítače je horší nebo lepší než pomocí modulárů. Cokoliv tě inspiruje a baví, je podle mě ten správný nástroj, který využívat na cestě při tvorbě hudby.

Tvoje nové album VOLUME MASSIMO působí skutečně hlubokým ambientním dojmem s až epickým přesahem. Co tě inspirovalo při jeho tvorbě a je spojeno s nějakým specifickým tématem?

Neřekl bych, že jsem měl nějakou konkrétní inspiraci. V podstatě jsem si zvykl chodit do studia a vytvářet hudbu každý den. Hudba, kterou vytvořím, skončí v mém iTunes playlistu, což je v podstatě takový můj velký hudební archiv. A někdy se pak prostě stane, že se některé hudební kousky začnou vznášet vedle sebe a některé z nich pak vytvoří album, tak jako to bylo u VOLUME MASSIMO. Nebyl tam nějaký jednotný koncept, jako spíš společný cíl, který dohromady u všech 8 tracků dával smysl. Já v podstatě každý den, pokud nejsem mimo domov na tour, vytvářím hudbu bez specifického cíle. Někdy je to 5 hodin white noiseu a někdy se podaří ucelená kompozice. Oboje je pro mě ale stejně důležité, abych se cítil dobře s tím, co dělám, a věděl, kým jsem. Takže bych neřekl, že VOLUME MASSIMO má nějaké konkrétní téma, které jsem zamýšlel. Je to spíš album, během kterého si sám posluchač vytvoří vlastní cestu, jak ho vnímat.

Během své umělecké kariéry jsi byl součástí mnoha skupin, které hrály často naprosto odlišné hudební žánry. Prošel jsi od Nine Inch Nails, The Mayfield Four až po vlastní projekty, jako Modwheelmood. Jak to ovlivňuje tvoji současnou sólovou tvorbu?

Když se nad tím zamyslím, tak je velice těžké zhodnotit, jak mě to vědomě ovlivnilo. Myslím, že mě vlastně nevědomě ovlivňují všichni, se kterými na něčem spolupracuji. V důsledku jsem se ale hlavně naučil nenastavovat si, pokaždé když na něčem začínám pracovat, konkrétní cíle, kterých chci dosáhnout, nebo určitý výsledek, který by se nemusel podařit. O tom to není. Pro mě je to o tvorbě hudby, protože vím, že to mě baví a díky tomu se cítím dobře a vnímám věci jinak než ostatní lidé. Nemluvím tu rozhodně o nějaké revoluční technice, ale spíš o určitém přirozeném procesu, který mi je příjemný. Je to podobné jako chození do posilovny, čím víc to děláte, tak tím je to lehčí a přirozenější. Touto cestou je pro mě pak mnohem snazší nalézt sám sebe a cítit, že jsem ve správnou chvíli na správném místě. V něčem je to skoro jako meditování.

Co je nejoblíbenější zvuk Alessandra Cortiniho? Jaké experimentální prvky nabízí nové album VOLUME MASSIMO? A jak se liší práce na herním soundtracku od běžné hudební produkce? Poslechněte si celý rozhovor v audio podobě!

autor: Max Záruba
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka