Amelie Siba v Czechingu 2021: Úspěch není jen jeden bod v životě, důležité je být stále v chodu a tvořit
Jedna z nejvýraznějších tváří pražské kytarové scény, Amelie Siba, vyniká kombinací intimního bedroom popu a melancholických textů. Letos se účastní Czechingu, který představuje české interprety v zahraničí, zároveň ale zdůrazňuje, že nejdůležitější je pro ni budování vlastní hudební identity.
„Porovnávat se pořád se zahraničím jenom umenšuje kvalitu české scény,“ říká v rozhovoru Amelie Siba a dodává, že nejvíc pro ni znamená, když její hudba rezonuje u publika na koncertech. Amelie se vedle dalších nominovaných v hudebně-exportním projektu představí 3. září v klubu Fuchs2. Šestnáctičlenná zahraniční porota složená ze zástupců evropských festivalů a rádií z nich pak vybere vítěze, který mimo jiné vyrazí na festival Eurosonic Noorderslag do nizozemského Groningenu.
Více informací o hudebně exportním projektu Czeching 2021 najdete zde.
Jak moc je pro tebe jako pro zpěvačku s nálepkou bedroom popu důležité publikum?
Samozřejmě že to vnímám tak, že když nahrávám a skládám písničky, tak to dělám hlavně pro sebe. Při psaní si často neuvědomuju, že je budu hrát naživo a pak to může působit jako slaďárna. Sice nejdřív nepřemýšlím, že tam publikum bude, ale na koncertech je to pro mě opravdu hodně důležité proto, že vidím jejich reakci, když to třeba někdo prožívá stejně. A lidi jsou přece jen velký pohon – hudba třeba někomu pomůže nebo někoho rozněžní. Je hrozně fajn vidět na každém koncertě někoho, komu se třeba změnila nálada a někoho se to dotkne. I přesto, že to může být někdy v něčem cheesy.
V čem si myslíš, že tvoje hudba dokáže oslovit posluchače v zahraničí?
Já tohle moc nerozděluji. Dost se mi nelíbí, když v Česku lidi odlišují, že je tady v bublině Česko a pak zbytek světa. Přitom když na Spotify poslouchám všechny možné umělce, tak nepřemýšlím nad tím, odkud někdo je, a když je z Německa, tak je to hned zahraniční level. Takhle to vůbec nevnímám a mám pocit, že by to takhle nikdo vnímat neměl, protože to je strašně omezující.
Jediné, co v tomhle asi pomáhá, je, že zpívám v angličtině, ale obecně to není tak podstatné. Když někdo dělá hudbu, která má charakter, tak je to jedno. Bavit se o „světovém zvuku“ a snažit se k něčemu takovému přiblížit hrozně zmenšuje kvalitu české scény.
Po svojí úspěšné desce Dye My Hair dostáváš často škatulku intimní písničkářky, souhlasíš s touhle nálepkou nebo se to snažíš překonávat?
Moje texty jsou intimní a myslím si, že je pravda, že to je intimní písničkářství. Zároveň teď zkouším psát věci, které jsou malinko naštvanější, takže to může působit jako hudební puberta. Říkám si, že už nebudu jenom pořád smutná, i když jsem v písničkách pořád melancholická, ale už tam je i víc emocí. Ta nálepka ale určitě není vedle.
Změnil se za poslední rok nějak tvůj pohled na hudbu?
Pohled na hudbu se mi mění pořád. Myslím si, že se mi bude jako všem měnit celý život. Zároveň si myslím, že díky lidem, co jsou kolem mě, a díky tomu, že se s nimi o hudbě bavím, si myslím, že začínám být víc otevřená. Třeba jen v tom, že dřív jsem si něco neposlechla jen proto, že mě ten žánr nelákal. Ale teď jsem se začala víc štrachat v playlistech a začala jsem víc přemýšlet i nad tím, abych dělala při psaní víc věcí souběžně.
Pop sám o sobě jsem dřív sice nepovažovala za urážku, ale určitě za škatulku, kde úplně nechci být. Nechci být v žádné, ale zároveň si myslím, že mi nevadí být víc popovější, a naučila jsem se přemýšlet nad tím, aby ta hudba byla chytlavější a měla drive.
Co pro tebe znamená úspěch?
Největší koncert v O2 areně… To je samozřejmě sranda. Úspěch pro mě znamená, že budu spokojená s tím, jakým způsobem pracuju, a že se budu neustále učit novým věcem – když jsem stále v chodu a nejsem zaseklá a když vytvářím věci, které si užívám hrát, a užívám si celý ten proces. Upřímně si myslím, že když mi někdo řekne, že jsem úspěšná, tak myslí něco jiného než to, co to pro mě opravdu znamená.
Cítím se – sama pro sebe – úspěšně kvůli tomu, že dělám desku, která mě hrozně baví, a baví mě taky, že mám nové nápady a neustále se učím. To je pro mě úspěch. A líbilo by se mi i hrát na nových místech, poznávat nové lidi a hrát s novýma kapelama. Úspěch by neměl být jeden bod v životě, ale to, že jsi spokojený a prostě jedeš.
Poslechněte si celý audio profil zpěvačky Amelie Siby, která se účastní letošního Czechingu.
Více o tématu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.