Ani komik, ani novinář. Jak změnil politickou komedii John Oliver?
„Tohle je divné. Vypadá to divně, působí to divně, zní to taky divně. Přitom je to můj vlastní hlas,“ řekl nervózní John Oliver, když v polovině roku 2013, tehdy ještě s beatlesáckým účesem, usedl za stůl ve studiu Daily Show. Po dvou měsících zaskakování za Jona Stewarta se ale většina publika shodla na tom, že na tom divného není vůbec nic. Několik měsíců nato měl Oliver vlastní show na HBO a dnes je ze všech vtipných postav sedících ve studiu za stolem nejznámější.
Show Johna Olivera si od svého startu před čtyřmi lety stihla udělat trademark z fórků, které díly uzavírají, přesahují obrazovku a prosakují do fyzického světa. „Tohle je reklama v Montevideu v Uruguayi a kolemjdoucí ji, zdá se, milují,“ smál se Oliver v epizodě, ve které se pomocí maskota ve tvaru nemocné plíce strefoval do tabákového průmyslu. Letos jeho tým začal prodávat parodii na dětskou knihu ultrakonzervativního viceprezidenta Mikea Pence, ve které z jejího hlavního králičího hrdiny udělal homosexuála. „Jsem váš megareverend a výkonný ředitel,“ deklamoval Oliver, když završil svůj investigativní ponor do zneužívání daňových úlev americkými církvemi založením vlastní rádoby náboženské organizace – Our Lady of Perpetual Exemption (Naše paní nekonečné výjimky).
Nastupovat před čtyřmi lety do Daily Show po Jonu Stewartovi, jejím legendárním moderátorovi, nebylo nic jednoduchého. Předtím než tenhle dnes už globálně známý pořad začal, nic podobného na amerických televizích nebylo. Předchozí dekádu ovládaly mediální scénu ve Spojených státech především rozhlasoví komentátoři, kteří se od konce 80. let už nemuseli řídit pravidly nařizujícími názorovou vyváženost vysílání, a během 90. let se proto vyrojily desítky konzervativních hlasatelů. „Halloween je liberální svátek, protože učíme svoje děti, aby klepaly na dveře a žádaly věci zadarmo,“ vysvětloval Sean Hannity, který to dotáhl ze skromných rozhlasových začátků až na pozici největší hvězdy kabelovky Fox News. Touto stanicí v druhé půlce 90. let navázal na úspěchy konzervativních rádií mediální magnát Rupert Murdoch nebo Roger Ailes.
Generační obměna amerického late-nightu
Jon Stewart se tím pádem rychle po svém začátku v roce 1999 stal de facto mluvčím americké městské liberální bubliny, která svoje mediální hvězdy tehdy neměla. Jeho monology, ve kterých komentoval a cupoval mainstreamové zpravodajství, si každý večer ladilo přes milion diváků, přitáhly k politickým tématům i ty, kteří by o ně dost možná jinak nezavadili. Stewartova Daily Show také pomohla nastartovat kariéry hned několika komiků: kromě Olivera tu začínal Steve Carell, Stephen Colbert nebo Samantha Bee. Až o Oliverovi se ale začalo spekulovat jako o možném Stewartově nástupci. Místo toho po něm rychle sáhla HBO a nabídla mu vlastní nový pořad.
Během uplynulých pěti let se toho na poli americké late-night televize změnilo hodně. Stewartovi odchovanci jsou všude: Stephen Colbert opustil svoje parodické konzervativní alter ego a převzal žezlo Davida Lettermana na CBS. V době nástupu Donalda Trumpa do funkce se z Colberta stal pro liberální Ameriku oblíbený pořad k usínání – Stewartovo publikum od nultých let zestárlo a začalo myšlenkově dominovat pobřežním oblastem Spojených států. Pro ty mladší je tu dnes Stewartův nástupce Trevor Noah, který přebral otěže Daily Show v roce 2015. Ti nejliberálnější si zase oblíbili Samanthu Bee a její pořad Full Frontal na TBS.
Co je kontroverzní a co jen upřímné? Trůn nejlepšího komika uvolněný Louisem CK chce Dave Chappelle
Když do mlýnku na maso jménem MeToo spadl loni Louis CK, zůstal trůn americké stand-up comedy prázdný. Nejznámější černošský komik tohoto tisíciletí, Dave Chappelle, jako kdyby s jeho pádem předem počítal. V půlce minulé dekády v podstatě zmizel z povrchu zemského, loni se ale vrátil hned s čtyřmi speciály vydanými platformou Netflix. Chappelle v nich nešetří ani sebe, ani Louise.
Uplynulý týden ve vlastním tempu
John Oliver se vydal trochu jiným směrem a rozhodně udělal dobře. Do svého týmu najal novináře s předchozími zkušenostmi z New York Times nebo investigativní neziskovky ProPublica a od začátku vysílal jen jednou týdně, aby měl víc času na přípravu. Daily Show bylo mnohdy vyčítáno, že se moc honí za smíchem nad tragikomickým zpravodajstvím jiných amerických médií. V důsledku tak Stewartův pořad předkládal stejný marast, pouze s přidaným ironickým úšklebkem. Oliver díky týdenní periodicitě ve vleku mediálního dění vytvářeného ostatními stanicemi není, přestože název pořadu evokuje představu jakéhosi shrnutí toho, co se za týden stalo. Oliver je v nejlepší formě, když si agendu vytváří sám.
Nový formát mu umožňuje být více soustředěný, otevírat závažnější kauzy a ukazovat na ně prstem. Tam, kde Stewart a jeho ostatní odchovanci spíš s vědoucím úsměškem glosují, Oliver nepředpokládá, že jeho divák má dopředu vytvořený názor. Last Week Tonight vybrané kauzy vysvětluje od základů. To zároveň neznamená, že by Oliver nevtipkoval.
Humor proslavený Stewartem Oliver zdědil, dokázal jej ale dostat ještě někam dál. Nebojí se totiž hlubokých ponorů do témat, která jsou na poměry americké late-night televize celkem komplikovaná: ať už jde o zkorumpovanost FIFA, imigrační soudy v USA, bezskrupulóznost farmaceutického průmyslu, nebo ve Spojených státech bující byznys takzvaných finských půjček.
Nejlepší? Možná… Bezchybný? V žádném případě
„Donald Trump je pro komedii trochu katastrofa. Většina komiků ve Státech teď opakuje pořád stejné fóry, protože ho všichni máme plnou hlavu. Bude hezké, až o něm nebudeme muset tak moc mluvit,“ řekl loni pro stanici CBS komik Dave Chappelle. Jeho poznámka mířila pravděpodobně na kolegy věnující se stand-upu, ale na hvězdy liberální late-night televize jde vztáhnout rozhodně také. Oliver se sice neustálému vtipkování na Trumpův účet dokázal vyhnout. To ale neznamená, že nepadá do jiných pastí.
Jedním z jeho nejslabších momentů je rozhovor s Edwardem Snowdenem z roku 2015. Leaker, který dva roky předtím novinářům vydal bezprecedentní balík informací o americké Národní bezpečnostní agentuře, do té doby neposkytl mnoho rozhovorů. John Oliver kvůli rozhovoru s jednou z mediálně nejatraktivnějších osobností na světě odletěl do Moskvy, načež se Snowdenem natočil krátký rozhovor plný laciných vtípků o pornografii a klišé o whistleblowerech. Přitom Snowdenův příběh vzbuzuje spoustu zajímavých otázek: od jeho osobních politických názorů, způsobu leaku a výběru novinářů až po to, že skončil v Rusku, které se ve věci internetového sledování opravdu nemá čím chlubit.
Prolomit vlny: Snowden a jeho rok zklamání
Na počátku loňského června otřásl celosvětovým tiskem leak dokumentující šokující rozsah sledovacích praktik americké Národní bezpečnostní agentury. Pro odborníky na americký bezpečnostní aparát neskýtal až tolik překvapení, podařilo se mu ale nebývalým způsobem přitáhnout pozornost veřejnosti.
„Nedělám novinařinu. Komedie je pro mě na prvním i druhém místě,“ brání se Oliver a připomíná tak Stewarta, který se také mnohdy schovával za nálepku infotainmentu. Stewartovi například nikdy moc nešly rozhovory s politiky, které bylo těžké přivést před kamery. V roce 2011 se mu podařilo do svého studia dostat bývalého ministra obrany Donalda Rumsfelda. Publikum čekalo nemilosrdný rozhovor o válce v Iráku. Místo něho se dočkalo opatrného tlachání, při kterém působil Stewart naprosto bezzubě.
V něčem se tak John Oliver mohl poučit z chyb svého mentora. Nenechá se tolik unášet mediálním proudem a nahradil nekonečný příval komentářů hloubkovějšími ponory. Nejpalčivější problém celého infotainmentu je ale charakteristický i pro jeho show. I Oliver se musí před každým dílem pořádně zamyslet: chce dělat zábavu, nebo novinařinu?
Poslechněte si audioverzi příspěvku o největších Oliverových úspěších, historii late-night TV a o tom, jak americkou mediální scénu ovlivnila zdejší obdoba veřejnoprávních pravidel.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
