Audioriver roste každým rokem

02116626.jpeg

Jsou malé hudební akce, na které se vyplatí cestovat i 700 kilometrů daleko od domoviny, přes více jak polovinu země, která má navíc kvalitativně ještě horší silniční síť, než Česká republika (ano, i to je možné).

Řeč je o Polsku a festivalu Audioriver, jehož pátý ročník se letos v Plocku uskutečnil mezi šestým a osmým srpnem, opět v areálu na pláži u řeky Wisly, jen „pár“ schodů od samého historického centra města, Starého rynku. Audioriver roste každým rokem, naštěstí nikoliv co se týče množství návštěvníků (to se pohybuje okolo deseti tisíc, přičemž část mu bezesporu ubírá i u nás daleko známější Off Festival, který se koná o stejném srpnovém víkendu), ale kvality jmen, která se objevují v line-upu.

Ten letos lákal na Plastikmana, Laurenta Garniera, nebo Way Out West a především trojici exkluzivních live vystoupení (jediných během tohoto léta na celém světě) projektů The Black Dog, Oni Ayhun (aneb Olof Dreijer z The Knife) a The Modern Deep Left Quartet. To vše se znovu odehrálo na třech hlavních stageích navzájem rozmístěných ani ne minutu chůze od sebe, ale přitom se díky situování do třech světových stran zároveň vůbec hlukově nerušících. Inu, v jednoduchosti je síla.

02116597.jpeg

Nicméně ještě než v pátek večer začal samotný festival, postarala se o nejhlasitější a i po vizuální stránce nejvíce dechberoucí show (i když ta Plastikmanova nakonec nezůstala o mnoho pozadu) mohutná přívalová bouřka, která naštěstí neměla až takovou sílu, aby ohrozila časový harmonogram dvou zastřešených „cirkusových“ stanů. Program na hlavní, otevřené scéně, se tomuto problému ovšem nevyhnul, přičemž to nejvíce odneslo trio The Black Dog, které se představilo s téměř hodinovým zpožděním. S tím rovněž souvisí jediná významnější kritika směrovaná k organizátorům jinak perfektně odsýpajícího festivalu. Návštěvníci by bývali zajisté daleko více uvítali, kdyby na postranních obrazovkách vedle hlavního pódia místo neustálého rotování loga festivalu proběhla před začátkem vystoupení The Black Dog alespoň párkrát informace o časovém skluzu, což se bohužel nestalo.

The Black Dog sice letos vydali skvělou ambientní desku s trochu provokativním názvem Music For Real Airports, nicméně v živém hraní se daleko více soustředili na předchozí dvě řadovky a co se týče beatů, zazněly o poznání bohatěji „zrytmizované“ tracky. V první polovině live setu experimentálnější v druhé daleko tanečnější, nicméně pořád značně temnotou opředené skladby se silnou atmosférou a naléhavým vyzněním. I přes ono zpoždění slibný začátek pátého ročníku Audioriveru. Ještě slibněji zahrál (alespoň ve druhé polovině svého setu) na vedlejší stagei Christian Smith. Víceméně klasické techno dokázal gradovat takovým stylem, že celý Circus Tent doslova nadskakoval s tančícím davem. Podobně si vedl i Subfocus v Hybrid Tentu, kde pro změnu vládl ostrý d’n’b a neméně nabasovaný a rychlý párty dubstep. I promeškaní The Qemists Soundsystem předvedli dle zachycených ohlasů skvělou show a nepřímo to posléze v backstagei potvrdil i jejich MC. Ten neskrýval bezmezné nadšení jak z festivalového areálu a celkové atmosféry panující na břehu Wisly, tak skvělého publika, které se postaralo prý o jejich bezkonkurenčně nejlepší gig z dosavadních zhruba deseti, které v rámci letošního turné odehráli. A dodal, že příští rok na Audioriver prostě přijede, i kdyby si měl koupit lístek a užít si festival jako normální návštěvník…

02116599.jpeg

Jestliže koncert Hybrid byl na hlavní stagei (vcelku očekávaným) zklamáním, podobně jako je jejich nové album mírně řečeno hodně nevýraznou a průměrnou nahrávkou, vše napravil v Circus Tentu Olof Dreijer z The Knife se svým sólovým projektem Oni Ayhun. Ten se sice v průběhu svého live setu také postaral o postupně prořídající publikum, nicméně po taneční dvouhodinovce tech-elektra s Ellen Allien se s rytmicky vychýlenými experimenty na pomezí industriálního broken techna, noiseu a abstraktního minimalu ani nedalo čekat nic jiného a s kvalitou Dreijerova hodinového hraní to nemělo nic společného. Zatím osmero tracků vydaných na čtyřech dvanáctipalcích zaznělo v poupravovaných a navzájem na sebe navazujících verzích prakticky v kompletním složení (úchvatná byla především live podoba OAR004 –A), Oni Ayhun ve spaceoidním bílém obleku se širokými rameny a do trojúhelníku se zužujícím tělem vypadal i s vyčesanými vlasy jak androidová mutace mladého Davida Bowieho a s leckdy vyděšeným publikem si nebral sebemenší servítky, což bylo jedině dobře.

Závěr první festivalové noci potom obstaral mezi pátou a sedmou ranní s výtečnou kombinací tech-houseu a elektra party DJ na slovo vzatý Karotte a jak nostalgická (a přesto stále skvěle šlapající) pecka Open Your Mind od devadesátkového projektu Usura, tak Garnierův The Man With The Red Face byly skvělými tečkami jeho tanečního setu.

Jak začal páteční program, tak začal i ten sobotní – bouřka tentokrát naštěstí měla své centrum o něco dále od festivalového areálu, nicméně v prvních minutách osmé hodiny večerní byl písek na pláži opět zkropen a, stejně jako předešlý den, celou noc bylo posléze už klidné počasí s příjemnými teplotami pro tance rovné i zlomené. Co si přát víc? Snad jen možnost roztrojení se, protože v sobotním programu by zcela bez diskuse obstála každá stage samostatně. Silence Family, Laurent Garnier, Hadouken! a Spor na hlavní, The Modern Deep Left Quartet, Plastikman a Anthony Rother v Circus Tentu a dBridge s Instra:mental, Four Tetem a Krazy Baldheadem v Hybrid Tentu. Kam dřív skočit? Four Tet a Hadouken! z důvodu „seen before“ (respektive osobního nezájmu) byli záhy vyškrtnuti, nicméně pořád reálně hrozilo přinejmenším rozdvojení osobnosti…

02116630.jpeg

Čtveřice The Modern Deep Left Quartet byla nutnost nad nutnosti. Povinnost a eventuální neúčast omluvitelná jen smrtí. Když se k triu Cobblestone Jazz (Mathew Jonson, Danuel Tate a Tyger Dhula) přidá ještě Colin De La Plante aka The Mole, vznikne právě zmíněné kvarteto, které se letos v Plocku představilo živě na svém jediném letním vystoupení, a to rovnou tříhodinovém. Především (ale nejen) na skladbách ze dvou dosud vydaných řadových desek geniálně vystavěný tech-houseový live set s občasnými odklony k čistému (deep) houseu, minimalu, nebo technu výrazně oživoval svými klávesovými melodiemi a vyhrávkami (a také vokodérem prohnanými proklamacemi) hlavně Danuel Tate, nicméně stejně nemalou poklonu zaslouží i sehranost celé čtveřice, jejíž vystoupení bylo bez diskuse jedním z vrcholů letošního Audioriveru.

Krátký odskok na Laurenta Garniera (ve trojici s trumpetistou/saxofonistou a laptopářem) v průběhu probíhající tříhodinovky s The Modern Deep Left Quartet potvrdil, že ač skladby z nového alba nejsou nijak výjimečné, naživo dokážou našlapaný dav pořádně rozhýbat. Jako velké plus budiž brán i fakt, že už legendární highlight v podobě Crispy Bacon Garnier umně zpracovává do nových aranží a track ve výsledku funguje neméně dobře jako originál.

O další předpokládaný a následně potvrzený vrchol se postaral Richie Hawtin, který letos se svou produkcí vydávanou pod slavným aliasem Plastikman (a především geniální, takřka plastickou dechberoucí vizualizací) objíždí celou Evropu. Do půlkruhu vytvořená obrovská stěna z led diod (podobnou, jakou pravděpodobně měli při svých loňských koncertech například Radiohead) za sebou skrývá samotného Plastikmana a ten ohromené publikum elektrizuje tracky typu Ping Pong nebo Rewind a v temných a hutných minimalových zákoutích dokazuje, že je mistrem svého oboru nejen ve studiu, ale i na pódiu. Dvě vady na kráse se ale v neděli nad ránem přeci jen našly. Absence skvělé Disconnect a pouhá hodinová délka show, která by s klidem ustála i jednou tak velkou časovou porci.

02116611.jpeg

Hlavní stage mezi třetí a čtvrtou ranní totálně rozjívil svým ostrým, rychlým a tvrdým drum’n’bassem mladý britský DJ a producent Spor a o taneční dokonání pátého ročníku Audioriveru se v Circus Tentu postaral Anthony Rother. Toho navíc nadšené publikum nehodlalo pustit, takže nakonec místo plánovaných dvou hodin hrál téměř tři a poslední vinyl z jeho rukou se na gramofonu dotočil pár minut před osmou ranní.

K nočnímu placenému programu Audioriveru patřila i denní část, která probíhala na starém náměstí v Plocku a byla zcela zdarma pro všechny příchozí. Především (ale) nejen nadějní polští producenti a DJs se starali o hudební podklad k již tradičním tancům účastníkům festivalu v naplněné fontáně, která se letos navíc ještě proměnila v pěnové lázně. Kromě toho byly na Starém rynku i stany s možností vyzkoušení softwarového i hardwarového způsobu mixování a také jakási úspornější verze Red Bull Music Academy, kde se v sobotu odpoledne představil v hodinovém rozhovoru mimo jiné dBridge.

02116617.jpeg

Audioriver zkrátka od loňského úspěšného ročníku rozhodně na vavřínech neusnul, naopak. Pomalu ale jistě se z něj (i díky skvělému publiku) stává černý kůň (nejen) evropské letní festivalové sezóny. Tedy minimálně pro tu skupinu lidí, která holduje inteligentní taneční hudbě, přičemž se zrovna nemusí jednat o obligátní IDM. Lidé z Resident Advisoru už to vědí a vy byste měli také. Kromě velikánů typu Roskilde nebo Glastonbury totiž existují i malé hudební akce, na které se rovněž vyplatí cestovat i 700 kilometrů daleko od vaší domoviny. Ne vždycky je totiž padesát pódií a desetitisíce lidí proudících mezi nimi výhodou.