„Stává se tady z toho taková civilizovaná čtvrť, v lepším slova smyslu. Ale když jsem byl kluk a bylo to takový vesničtější, tak to mělo taky něco do sebe,“ zamýšlí se mladík u ohniště uprostřed malešického lesa. Po reportážích z Malé Strany a Letné mě zajímalo, co řeší lidé v okrajových čtvrtích Prahy. Malešické tolik netrápí Airbnb nebo gentrifikace, ale nájmy se zvyšují i tady. Dochází tu také k nové výstavbě a čtvrť se dynamicky mění. Jak to ovlivňuje místní komunitu?
„Tohle místo se jmenuje pikniště a založili jsme ho proto, aby se místní měli kde potkávat a seznamovat,“ ukazuje Tomáš Klouček na plácek s ohništěm a stoly s lavičkami. „Hned po otevření letos na jaře se tu lidi začali spontánně scházet. Nechceme to nijak řídit, chceme, aby se tady malešická komunita tvořila tak nějak přirozeně,“ vysvětluje Klouček, který je jednou z hlavních postav iniciativy Naše Malešice, která už několik let aktivně rozvíjí malešický veřejný život. Vytvořili například naučnou stezku, spolupořádají místní Zažít město jinak a další kulturní a sousedské akce.
Malešice jsou poměrně nesourodá čtvrť, skládající se ze staré, skoro vesnické zástavby, velkého sídliště z 60. let a stále se rozšiřujících novostaveb. Je vůbec možné v takovém prostředí vybudovat sousedskou komunitu, ptám se Tomáše Kloučka. Neúčastní se veřejného života jen malá skupinka, která to dělá takzvaně pro sebe? „Myslím, že se nám daří propojovat lidi ze starých i nových Malešic. Zapojují se i ti, kteří se sem přistěhovali teprve nedávno.“ Iniciativa Naše Malešice vznikla v roce 2011, nejrůznějších spolků a organizací působí v Malešicích možná i několik desítek. Před více než deseti lety zde ale tak bohatý spolkový život nebyl. „Potkali se správní lidé ve správný čas. A lidi se obecně začali víc zajímat o to, co se děje kolem nich, tak se to tak nějak sešlo,“ zamýšlí se Klouček nad tím, proč mají (nejen) Malešičtí najednou potřebu se víc sdružovat a možná i skutečně vytvářet jakousi sousedskou pospolitost.
„Malešice nemají žádný kulturní stánek a ani žádné přirozené centrum, jako komunitní centra dřív víc fungovaly hospody, dnes se objevují nová místa,“ říká Klouček. Nedávno byla například opravena Milíčova modlitebna, která spadá pod Jednotu bratrskou, ale konají se v ní kulturní a společenské akce pro všechny. Tvář čtvrti proměnil také nedávno zrevitalizovaný Malešický park, kde se prý nyní lidé schází o dost víc než dřív.
„Žije se tady skvěle!“ tvrdí rozhodně Jindřich Kravařík. Centrum Prahy se pro většinu Čechů stalo synonymem turistického pekla, kterému se snaží za každou cenu vyhnout. Zbývající místní ale přes všechny problémy, které masový turismus přináší, svoji čtvrť brání. Jak se jim to se zvyšujícím počtem návštěvníků daří? A co by mohlo Malou Stranu zachránit před totálním vylidněním?
Lidé, které jsem potkala na pikništi, i ti, na které jsem narazila v malešických ulicích, se většinou shodují, že Malešice jsou dobrou čtvrtí na bydlení. Malešičtí si nejvíc cení klidu, velkého množství zeleně i dobrého spojení do centra. Dotaz na zvyšující se nájmy odbývají povzdechem, že tak je to přeci všude. „Jinde je to horší, lidi se sem teď hodně stěhují, když už se tu náhodou objeví volný byt, tak je hned pryč,“ dozvídám se. Ani Tomáš Klouček si nemyslí, že by Malešice trápily nějaké neřešitelné problémy. „Ale nějaké kauzy tady samozřejmě jsou. Lidé se teď třeba hodně bouří kvůli překladišti, které by tu chtěl soukromý investor a které by hodně zhoršilo životní podmínky.“ Přece ale jen narážím i na obyvatele, kterým současná podoba Malešic vadí. „Teď se mi tu žije špatně. Naproti postavili nový baráky, kde bydlej Rusové a ty dělaj bordel do noci. To dřív nebejvalo,“ stěžuje si starší žena z městského bytového domu.
Co dalšího ještě vadí starousedlíkům z Malešic na proměnách jejich čtvrti? A je v Malešicích dost kaváren? Poslechněte si reportáž z malešického lesa i ulic.
„Mám pár kamarádů, kteří se museli odstěhovat, protože už si to tady nemohli dovolit,“ říká Pavel v hospodě U sv. Antoníčka.
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
