Bára Zmeková v Czechingu 2020: České texty dokážou probudit fantazii i v zahraničí

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bára Zmeková

Zpěvačka a písničkářka Bára Zmeková je jednou z nejoriginálnějších tváří českého indie folku, vynikající hlavně svými osobitými texty a křehkostí hudebních aranží. Právě proto je nominovaná v letošním ročníku Czechingu, kde se bude snažit přesvědčit mezinárodní odbornou porotu o tom, že její hudba patří i na zahraniční festivalová pódia. Společně s dalšími nominovanými vystoupí na akci Czeching Showcase 26. června v Café V lese.

Talentovaná zpěvačka a skladatelka ve svých písních zdařile střídá polohy šansonu, folku a postupů klasické hudby, nebojí se ale využívat třeba ani elektronické syntezátory. V roce 2013 debutovala s albem Ještě kousek, poté co uspěla v soutěži 1BAND2PLAY časopisu Full Moon. Diváky i kritiky hned zaujala kombinací nezaměnitelného hlasu a originálních osobních výpovědí. Svým poetickým textařstvím mimo jiné odkazuje i k tradici moravského skladatele Jiřího Bulise. Jemné, ale zároveň naléhavé písně představila loni i na oceňovaném albu Lunaves. Kvalitu desky, kterou produkoval Ondřej Ježek, pak potvrdily přední příčky ve výročních hudebních žebříčcích i nominace na cenu Anděl v kategoriích objev roku a sólová interpretka.

Profil zpěvačky Báry Zmekové a další informace o projektu Czeching 2020 najdete zde.

Tvoje hudba je založená na dost osobitých českých textech. Vnímáš to jako překážku pro koncertování v zahraničí?

Tuhle otázku jsem si už několikrát pokládala a upřímně nevím. Myslím si, že je to hodně individuální. Spíš se setkávám s tím, že když hraju pro zahraniční publikum, tak za mnou lidi chodí často víc než v Česku, aby mi sdělili, že si to hrozně užili a že se mohli zasnít a moje hudba i texty v nich mnohem víc probouzí fantazii. To mě hodněkrát po sobě přesvědčilo, že to překážka být nemusí. Samozřejmě si říkám, že angličtina otevírá dveře do ciziny víc, ale právě z toho mě vždycky vytrhne reakce typu: „Rozhodně nedělej věci v angličtině, protože takhle se nám to líbí,“ která přichází většinou právě od cizinců. 

Vnímáš mezi českým a zahraničním publikem nějaký rozdíl? 

Myslím, že v tom se dost liší nejen jednotlivé země, ale i části republiky, kde každý reaguje trochu jinak. Někde je lehčí si lidi získat a dávají víc najevo náklonnost, někde je to těžší. Na místech v zahraničí, kde jsem měla možnost vystupovat, bylo publikum vždy hodně otevřené. Na fajn lidi ale člověk naštěstí narazí úplně všude.

V čem si myslíš, že tvoje hudba dokáže oslovit posluchače v zahraničí? 

Věřím tomu, že je dokážu oslovit samotným projevem naživo, jak se mi už několikrát ukázalo. Lidi se na to fakt napojí a užijou si to. Může to pro ně být jiný zážitek a třeba nahlédnou do toho našeho poetičtějšího světa, i skrz to, že tomu nerozumí (smích). Mám pocit, že s kapelou na pódiu fungujeme hezky, jde z nás fajn energie, a to je to, o co nám jde úplně nejvíc. 

Jak teď vypadá tvůj tvůrčí proces? Je na začátku hudba nebo je první text? 

Na začátku musí být především pocit, který chce člověk zhmotnit do hudby. Nebo touha. Ať už je to cokoliv, jestli je to nuda, radost, smutek, obava... To je úplně první. A potom to je ruku v ruce, text i melodie. Jestli jako první vznikne text nebo hudba, je už pak píseň od písně.

Představuješ si něco pod pojmem, jako je „světový zvuk“? Existuje dnes něco takového? 

Je to asi v první řadě to, s čím je člověk nanejvýš spokojený. To pak může být světový zvuk. Samozřejmě po všech technických stránkách je super, když je to dotažené do konce, nikdy jsem ale zatím nad něčím takovým nepřemýšlela tak, že bych si říkala, že musím dosáhnout světového zvuku.

Jaké jsou tvoje hudební inspirace? Proměnily se nějak od doby, kdy jsi začala vystupovat?

To rozhodně. Když jsem začínala, tak jsem byla ještě skoro pubertální dítě a měla jsem ráda hlavně písně, na kterých jsem vyrostla, mezi kterými jsou věci od českých písničkářů typu Navarová, Nohavica a podobně. Dodnes je miluju a ráda poslouchám, ale samozřejmě se do toho pak vložily další vlivy. Dnes bych řekla, že s každou další inspirací a s každou další písničkou, kterou si zamiluju, získávám zase trochu jiný náhled na hudbu, ale vždycky se to drží mého světa. Nemyslím si, že bych jen tak změnila žánr. 

A co tě konkrétně inspiruje teď? 

Nejsem úplně lovec nové hudby, jsem spíš stálá fanynka. A tak mám stálice, ke kterým se ráda vracím, když je mi nejhůř, jako Ane Brun, Sophie Hunger nebo James Blake, Moses Sumney. To jsou věci, který si pustím, když potřebuju trochu vyprázdnit hlavu a naladit se na něco, kde mi je bezpečno.

Máš nějaký koncertní cíl? 

Dlouhodobě je mým cílem hrát koncerty, na kterých mi bude strašně dobře. Což se loni už začalo plnit. A hmatatelný cíl, nebo spíš sen, je zahrát si turné se vším všudy. Že je člověk klidně víc než měsíc na cestě s hudbou. Vždycky jsme měli jen kratší koncertní úseky, ale někdy bych chtěla udělat opravdové turné.

Bára Zmeková

Co pro tebe znamená úspěch? 

Ani nevím. Loni jsem právě s tím trochu polemizovala. Jestli je úspěch, třeba když co nejvíc lidí poslouchá něčí hudbu nebo se o něm hodně píše. Podle mě je ale pořád úspěch v tom, že ať se děje cokoliv, tak je s tím člověk spokojený a souzní s tím, co se děje. Přijímá to s nějakou radostí. Hlavní je, aby tvořil to, v čem je mu dobře. To je docela úspěch. 

Co je podle tebe nejlepší a co naopak nejhorší na tom být hudebníkem? 

To, co je na tom nejlepší, na tom může být zároveň to nejtěžší. A to je asi svoboda, kterou si člověk sám vytváří. V hudbě hledám hlavně to, abych mohla vytvářet přesně to, co chci slyšet, a právě tahle svoboda s sebou přináší i určitou nejistotu. Jednak nejistotu přijetí a přežití. Nejlepší a zároveň nejhorší na hudbě je svoboda.

Jak vnímají české texty posluchači v zahraničí a proč je svoboda v hudbě to nejdůležitější? Poslechněte si celý rozhovor s osobitou písničkářkou Bárou Zmekovou, která je nominovaná v letošním ročníku Czechingu.