Barbar Conan: Nesahejte nám na Rakušáka!

19. srpen 2011

Návrat legendárního Cimmeřana na plátna kin jsem sledoval s nemalými obavami. Nejen proto, že kouzlo originálu, v němž se snoubí těžkotonážní muskulatura a natvrdlý přízvuk Arnolda Schwarzeneggera s šikovným vypravěčstvím i vizuální nápaditostí režiséra Johna Milliuse, neodmyslitelně tkví v čase vzniku.

Především proto, že si těžko představit pro vzkříšení krvavé fantasy osobu méně kompetentní, než je Němec Marcus Nispel. Jeho předchozí žánrové cvičení Cesta bojovníka dopadlo tragickým masakrem dobrého vkusu motorovou pilou eklektického vykrádání a vizuální nemohoucnosti.

Na svůj opravný pokus dostal Nispel více peněz a havajského manekýna Jasona Momou. Ten si sice vyposiloval pěkný břišní pekáč a boubelatou muskulaturu, ale po pravdě – o své příslušnosti ke kmeni divých Cimmeřanů přesvědčí leda nevybité čtenáře a čtenářky lifestyle magazínů. Zatímco Schwarzeneggerův Conan byl neurvalý primitiv a muž pochybných mravů, Momoa je svalnatý švihák, bonviván a rozesmátý ochránce bezbranných. Když už má vyjevit svou hovězí barbarskou náturu, pak především tím, že se zblízka mužně mračí do kamery a k ženám se chová naoko jako macho. V jádru je to však něžný barbar, který si tu pravou získá svou přirozenou chlapáckou neurvalostí – že by úlitba divákům odkojeným šovinistickými plátky pro moderní samce?

02414842.jpeg

Film pronásleduje zvláštní omyl, že podstata temné fantasy nespočívá v postavách a jejich světě, ale v litrech rozlité krve. Barbar Conan místy připomíná amatérský splatter horror, v němž aktéři umírají na efekt a se zarážející pasivitou – narážejí do překážek, jsou dekapitováni, krev přitom stříká až do orchestru, ale výsledkem není dojem kruté divočiny (jakou známe z knižní předlohy R. E. Howarda, ale i z původního snímku), nýbrž velmi krotké pózy. Jediné, čím může Conan šokovat, je jeho prostoduchá snaha naplnit kategorii výpravné fantasy ad absurdum – i za cenu nesmyslného kýče a naprosté neoriginality. Posedlost kulisami tak jen provizorně zakrývá zcela nefunkční obsah, který se sice s původním filmem v mnohém rozchází, ale žádnou ze svých složek mu nedokáže konkurovat (stačí porovnat geniální soundtrack Basila Poledourise s tupou zlodějnou Tylera Batese).

Conan je navíc prolezlý začátečnickými chybami (při práci s časem a prostorem v rámci scény) a těžko pochopitelnými scenáristickými zkraty, které i to málo potřebného smyslu v příběhu zcela zadupávají do země. Z bohaté howardovské mytologie se stává překotná kašírka lokací a příběhových fragmentů, které dohromady nedávají nic než nefunkční a účelový slepenec. Barbar Conan tak neselhává jen jako akční fantasy, ale především jako žánrový narativ. I přes jednoduchost zápletky je film nesmírně zmatený, disharmonický a rozklížený. Proklamovaný návrat k Howardovým textům spočívá jen ve více jménech a věrnějších kulisách. S duchem jeho díla se film svým pubertálním pozérstvím a celkovou krotkostí zcela míjí.

02414843.jpeg

Jedinými skutečnými barbary jsou bezesporu tvůrci a jejich snaživý a od základů chybný pokus vzkřísit temnou brutální fantasy. Barbar Conan bez debat o několik koňských délek prohrává s druholigovou předělávku jiného hrdiny R. E. Howarda – Salomona Kanea. Na rozdíl od něj v něm totiž není ani za mák napětí, ani špetka temnoty, ani trocha testosteronu. Jen kopa laciných póz a siláckých výroků, kterým se i artrózou a řídnutím kostí stiženým Barbar Arnie musí u svého ohně smát, až se za rašící břicho popadá.

Hodnocení: 0 %

autor: Vít Schmarc
Spustit audio