Básník Jakub Černík: Každý, kdo má díru v zadku, dneska vydal nějakou sbírku

Protože si jen málokdo mohl poslechnout čtení tvé básnické poémy Kleinova láhev a téměř nikdo si ji nemůže přečíst, můžeš nám ji přiblížit?
Kleinova láhev je moje poslední báseň, kterou jsem napsal mezi dubnem a srpnem 2014. Je to rozsáhlý básnický dílo – pásmo, kde jsem se snažil dotknout nějakých fundamentálních otázek, na který je neustále potřeba hledat odpověď. Já myslím, že je to prostý příběh. Je to paradoxní, s poezií si příběh člověk většinou nespojí, ale opravdu jde primárně o to něco vyprávět. A vyprávění je ten hlavní moment, po kterém jsem šel. A je to vyprávění o těch nejzákladnějších, nejjednodušších lidských věcech. Je to vyprávění o lásce, o přátelství, o vůli, o zbytečném utrpení, o bolesti, o samotě, ale hlavně, hlavně je to o kráse.

Narážíš na to, že si ho jen málokdo mohl poslechnout, nebo že si ho jen málokdo mohl přečíst, vyjma mých kolegů z Literární akademie, kde studuju. Ale to úzce souvisí s tím, jak já přistupuju k publikování a vydávání svých vlastních děl. Protože já zkrátka a dobře nejsem spokojený s knižní kulturou v téhle zemi. Každý, kdo má díru v zadku, vydal nějakou sbírku nebo má minimálně nějaký ebook a jsme zahlcený ohromnou spoustou textů. A chtěl bych, aby jednou moje práce vyšly v podobě, kterou si zaslouží, a tak jsem si řekl, že se obejdu bez nakladatelů a vydám si ho sám ve svém básnickém ateliéru, knihařském, který jsem založil se svým kolegou z Literární akademie Vítkem Dalibou, kde děláme a budeme dělat ručně krásný tisky. A tam vyjde moje kniha ručně svázaná.

V jakém vyjde nákladu?
Náklad je otevřený. Určitě vyjde v plakátovém vydání, to už víme teď. Nicméně potom samozřejmě bude následovat klasická svázaná knížka a vyjde v nákladu do desítek kusů, myslím si, že se stovkama se určitě nedá počítat.

Říkáš básnický ateliér, proč a na co jste ho založili?
Založili jsme to kvůli tomu, že já i Vítek jsme dřív recenzovali knihy a kolikrát jsme se naštvali už jenom ve chvíli, kdy jsme si tu knihu vzali do ruky, ještě než jsme ji otevřeli. A kolikrát jsme se dostali do styku s díly dobrých autorů, byly to kvalitní texty, ale rozčílil nás ten formát, ve kterém nám to bylo předhozený od nakladatele. A teď už máme konečně dostatek finančních prostředků a i vlastních schopností, abychom dokázali dělat vlastní typografii a vlastní knihy a všechny věci, který s tím souvisí, včetně redakce. A tak jsme si řekli, že uděláme něco krajně exkluzivního. Něco, co si nakladatel nemůže dovolit, a to je prodávat svoje knihy jako výtvarný umění.

Je v takhle krátkém útvaru možné vyprávět, psát o všem tom, co jsi teď zmínil? Není tam těch motivů na jedno místo vměstnáno moc?
Tak jasně, dalo by se říct, že jsem se pokusil vtěsnat do jedné básně všechno, co člověk může nažít. Ale jde o to, že poezie v sobě má kondenzovat významy, má výpověď v určitém smyslu uzavírat, ne v tom smyslu, že by byla dokončená a uzavřená a už bychom se o tom dál nemuseli bavit. Ale myslím, že se to do toho všechno může vejít, a já jsem se tomu snažil učinit zadost.

Co jsi napsal před Kleinovou láhví a vydal jsi někdy něco z toho, co jsi napsal?
Vydal. Před Kleinovou láhví jsem napsal Infinitiv. To je podobný pásmo jako Kleinova láhev, napsal jsem ho v prváku, to je teď tři roky zpátky, skoro čtyři. Potom jsem napsal cyklus básní na motivy obrazů Thomase Colea, to je jeden americký malíř, napsal jsem pět básní, které jsem pojmenoval Život impéria podle jeho obrazů, a ve Tvaru mi vyšlo první plátno.

Jak důležité je pro tebe v dnešní době psát poezii?
Myslím, že v každé době je nutné psát poezii. Úplně stejně jako tomu bylo dřív, je tomu i teď. Je třeba ji tvořit jako kterýkoli jiný umění. A myslím si, že v umění jako takovém se vždycky odráží nějaký jádro, nějaký významový jádro, nějaká diagnóza času, ve kterém žijeme. A díky tomu, že poezie vládne jazykem, který je nesmírně organický, tak v ní můžeme tenhle esprit doby, nebo jak to mám jinak nazvat, velice dobře dohledat. Problém je v tom, že je třeba se dostat i za něj, že to nechce skončit v tom dnešku, ale pochopitelně nabídnout nějakou perspektivu. Poezie vždycky musí být nasměrovaná dál než jenom k dnešku a mířit do budoucnosti.

Myslíš si, že je pro mladého básníka důležité číst?
Myslím si, že je nesmírně důležitý číst, ale zároveň nechci vůbec vylučovat možnost, že se tu může objevit člověk, který vůbec nic nepřečte a zároveň napíše skvělý dílo. Tohle si myslím, že nelze úplně odmyslet. Ale řekl bych, že pokud autor literárních děl nebude číst, může dost snadno ustrnout v nějakém svém výraze, na který si zvykne, vybrousí si nějaký styl, ve kterém si začne připadat pohodlně, a zakrní. Takže myslím, že je nesmírně důležitý číst a reflektovat svoje vlastní dílo na pozadí jiných. To gesto, o kterém teď mluvím, musí být hodně silný samozřejmě, musí být neotřelé a hlavně by mělo do poezie přinést něco krajně individuálního a nového.

A ty si myslíš, že přinášíš něco nového do poezie?
Tak je třeba si uvědomit, že umělecká díla nestojí v dějinách na nějaké pyramidě, ale že je to proces tvorby a reflexe, který směřuje do středu. Že si ty umělci nestojí vzájemně na ramenou a že nikdo není nahoře králem té pyramidy. A pochopitelně tahle ta novost vždycky musí vycházet z tradice. Nicméně si myslím, že v tuhle chvíli přináším do poezie něco nového v tom smyslu, že je tady určitá forma a určitý básnický způsob vyjadřování byl několik desítek let zatlačený do rohu a určitá poetika možná zatlačila nějakou jinou, a já bych rád vytáhnul zpátky do poezie něco okázalého a odvážného.