Básník Ticho: Když se squat Milada propadl do makrovesmíru
Overnight, tichosoft, poezie životní cesty – to jsou některá slova, kterými charakterizuje svou literární tvorbu Básník Ticho (vl. jm. František Frances). Jedním dechem ale říká, že netvoří žádný „ismus“ a není členem žádné formálně vymezené skupiny. „Básní nemusí být jenom text, může to být básnický počin vyoraný do pole nebo vybroušený bruskou. Takový nebeský aforismus, básníkův podpis na tváři země,“ dodává.
Básník, prozaik a performer prošel řádkou neobvyklých zaměstnání, ale z toho, že se celý život pohybuje na okraji, vlastně nadšený není: „Radši bych byl oficiální autor a seděl ve své písárně a služka – pardon: hosteska! – by mi nosila pizzu. Ale za komunismu jsem byl vyloučen ze školy a už se to se mnou nějak vezlo. Být novodobý ‚proklatec‘ je někdy příjemná věc, ale spíš je to pro psaní na obtíž.“
Svou knihu Růže pro Miladu věnoval slavnému pražskému squatu, kde žil a kde zakoušel věci, které se prý vzpírají racionální interpretaci. O dnešních squatterech Ticho říká, že jsou kvalitnější než kdysi jeho generace: „Jsou vzdělanější, krásnější a samozřejmě mladší. Ale neměli šanci.“
Poslechněte si rozhovor s výjimečným literátem a nanejvýš interesantním člověkem – Básník Ticho mluví o angažované poezii, svých literárních inspiracích, soudem nařízeném pobytu v psychiatrické léčebně, který jako by vypadl z Přeletu přes kukaččí hnízdo, i o tom, že mluvit mu působí fyzickou bolest.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
