Berlínské zatrubnění 3: Požár pro líné oči Evropy

03569190.png

Festivalová soutěž nabírá obrátky a do hry se dostávají emoce. Při press projekci nového dokumentu Gianfranca Rosiho Oheň na moři se teatrálně práskalo dveřmi a jakýsi italský kolega v amoku ječel „pornografía“, zatímco větší část sálu tleskala a polykala andělíčky. Tak to prostě chodí, když silný sociální dokument dělá přesně to, co dělat má. Polarizuje.

Rosi před třemi lety jako vůbec první dokumentarista ovládl festival v Benátkách se svým projektem Sacro GRA, trochu nahodilým sběrem fragmentů podivínských existencí, shromážděných kolem dálnice Grande Raccordo Anulare, která zasáhla do poklidného (až felliniovského) panoptika římského předměstí. Ihned poté se autor, který s kamerou zkoumal třeba obávané drogové kartely v Juarezu, vydal na jiné místo, kde tradiční komunitu narušil „vpád současnosti“ – na italskou Lampedusu.

Dvacet čtverečních kilometrů země, vzdálených zhruba dvě stě kilometrů od italské pevniny, se v nedávné době stalo nárazníkovým pásmem uprchlické krize, místem, kam se dostávají migranti zachránění (i nezachránění) na Středozemním moři při riskantní cestě na starý kontinent. Na jedné straně poklidná rybářská komunita, na straně druhé lidské zoufalství a často pošetilá naděje na lepší budoucnost. Rosi, který tu s kamerou strávil celý rok, dopřává rovnocennou pozornost oběma tvářím Lampedusy. Sleduje všední život malého chlapce, který se skládá z bezstarostných rituálů dětství – střelby prakem, jízdy na minibikeu, ospalých rozhovorů s otcem a babičkou, ledabyle vypracovaných domácích úkolů, hypochondrických návštěv lékaře a srkavého pojídání špaget u rodinného stolu.

Úsměvné a poetické klukovské výjevy střídají vyhrocené scény z moře. Tady se Rosi projevuje jako mistr filmových náznaků a stupňované explicitnosti. Poprvé se o ponurém dění na horizontu dozvídáme z kombinace uhrančivého statického záběru na rotující radary, podkresleného zoufalým nouzovým voláním z vysílačky. Postupně se dostáváme hlouběji – přes uprchlický tábor, kam jsou sváženi přeživší, přes palubu záchranných lodí, kam už se dostávají živí i mrtví, až k děsivým statickým záběrům z podpalubí pašerácké lodi, kde jsou navršená lidská těla v obrazu čistého děsu. Rosi nenechá diváka uhýbat k osvojeným cynickým únikovým strategiím statistik, „černé masy“ nebo „zdravých mladých mužů s iPhony“. Zčásti uprchlíky snímá jako skupiny stínů, aby vzápětí přešel k neúprosným detailům na strhané a enigmatické tváře.

Oheň na moři samozřejmě vzbudí diskusi o tom, co je ještě přijatelné, co už je manipulativní a nemorální. Rozhodně ale není laciným vydíráním a sociální pornografií, na to je až příliš odtažitý, důsledný a věcný v obou rovinách. Stejná pozornost je tu věnována babičce, která stele postel, a DJovi místní rozhlasové stanice, který pouští sentimentální sicilské šlágry, jako rutině záchranných operací, vykládání (polo)mrtvých těl a startu vrtulníku za úsvitu. Z dokonale zrytmizovaného a vizuálně pojatého dokumentu vzniká jakási středomořská pieta, stylizovaný, a přesto neúprosně bezprostřední výjev na pomezí všednosti a drakoničnosti.

Oba světy se nepřímo propojí vlastně jen dvakrát. Když italská stařenka při poslechu dalšího výčtu mrtvých utrousí „nebohé duše“ a když se lékař, který má na starosti ostrovany i imigranty, rozhovoří o strašlivé denní rutině, o počítání mrtvých, o zohavených tělech a o tom, jaký dopad má taková práce na jeho psychiku. V té chvíli má Rosi před kamerou podstatu uprchlické krize obnaženou až na dřeň a je jen na divákovi, zda se rozčílí nad něčím, co narušuje jeho zažité představy, nebo zda přistoupí na doktorova slova „jsem přesvědčený, že je naší povinností pomáhat“. Na Lampeduse se (ještě) nejedná o začlenění, radikalizaci, střet kultur, ale zcela jednoduše o souboj o holý lidský život, který se rychle mění v anonymní statistiku.

Metafora ohně na moři má v dokumentu hned několik podob – může to být námořnická píseň, světlice záchranářů padající na hladinu, strašlivá zranění působená kombinací nafty a mořské vody i potenciální nebezpečí z příchodu „těch druhých“. Rosiho zneklidňující dokument není žádným agitačním voláním po bezpodmínečném přijetí všech, kteří si tu přejí zůstat. Je jen umělecky neobyčejně vyzrálou a působivou připomínkou toho, že v určité chvíli z nás lidi/Evropany dělá nikoli naše „líné oko“, které nechce vnímat utrpení druhých, ale bezpodmínečný soucit.