„Bez nové geopolitiky bude klimatická krize pokračovat. Nemáme čas,“ říká filozof Yuk Hui

Slýcháme toho hodně o umělé inteligenci nebo autonomních autech. Ale určitě musí být něco, o čem se tolik nemluví, ale přitom je to taky hodně důležité. Napadá vás něco?

Je toho hodně, například geoinženýrství. Podle některých je možné ekologickou krizi vyřešit pomocí manipulace s planetou – třeba pro zahnání sucha vytvořit umělý déšť. Chtějí taky usměrňovat vodní toky, vytvářet jezera. Podobných projektů bylo v poslední době docela hodně. Taky je tu využití vnějšího vesmíru. O to se snaží třeba Elon Musk s projektem SpaceX – asi si pamatujete Teslu vystřelenou na oběžnou dráhu. Takové projekty mají mnohem větší měřítko, jejich předmětem je celá planeta, resp. kosmos. Sice se o nich mluví, ale mnohem méně než o AI nebo strojovém učení, protože umělá inteligence stále vyvolává značnou paniku. Přitom takové přístupy ukazují, v jak široké perspektivě může lidská technologie měnit svět.

Na technologiích je zajímavé, že jejich dopad je obrovský, ale my máme tendenci vidět jen povrch. Například sociální média i platební systémy jsou jen slupkou aparátu pro sběr dat a jejich další využití. Pod povrchem technologií, které každodenně používáme a známe je, se odehrávají důležité změny.

Co lidé ze Západu při pohledu na jihoasijský technologický vývoj přehlíží?

Musíte rozlišovat technologický výzkum a samotné využití technologií v praxi. V Číně je rozšiřování technologií mnohem rychlejší a zasahuje širší vrstvy obyvatel než v Evropě a dost možná i v Americe. Není tu tolik regulací jako na Západě, nejsou jasné protokoly, jak s technologiemi pracovat. Jistě, v Evropě a USA máte Apple Pay, ale v Číně používají AliPay nebo WeChat Pay skoro všichni. I když si chcete na ulici koupit zeleninu přímo od farmářů, zaplatíte jim mobilem, bez hotovosti. Když se budeme bavit o umělé inteligenci, najdeme jak v USA, tak v Číně hodně bublin. Řada tamních AI systémů ještě není připravena na reálné použití, ale přitom už se běžně využívají. Obecně vzato je ale vývoj Číny příkladem technologické akcelerace.

„Lidé zoufale hledají odpovědi na automatizovanou budoucnost,“ říká temný filozof Nick Land

• Upravit
• Smazat

Vliv filozofa Nicka Landa na současnou intelektuální scénu je nedocenitelný. V jeho práci se potkává H. P. Lovecraft a vize světa ovládaného umělou inteligencí. Jak se dívá na prudký rozvoj umělé inteligence, který sám v 90. letech předpověděl? V rozhovoru Land analyzuje tříštící se dosavadní světový řád a mluví o propojení politiky a fikce.

Už pár let se mluví o akceleracionismu. Jeho zastánci chtějí technologický vývoj urychlit a využít ke společenské emancipaci. Mluví o nepodmíněném základním příjmu, společnosti bez práce, post-kapitalismu. Co na akceleracionismus říkáte vy?

Mně přijde velmi problematický. Vychází z představy, že trasa vývoje technologií je lineární, že nezvratným dějinným pohybem někam směřuje. A to je velmi jednoduchý pohled. Kam urychlování, o kterém mluví Nick Land a další, povede? Já totiž nevím, kam tato akcelerace míří.

Nejsem cynik, ale tahle fantazijní touha, že technologická akcelerace nakonec povede k emancipaci, mi přijde jako oprášený marxismus a jeho dialektika dějin. Ale ve světě, pro který platila, už dlouho nežijeme. Během internetového boomu v 90. letech se o osvobozujícím potenciálu technologií taky ve velkém mluvilo, a skončilo to kapitalismem platforem. Nejde říct, že pouhé zrychlení technologického vývoje povede k emancipaci. Technologie nejsou jen médium akcelerace, musíme na ně nahlížet mnohem komplexnějším pohledem.

Zajímavé je i to, že stejný ackeleracionistický slovník používají levičáci i neoreakcionáři. Ať už je ale akceleracionismus jakýkoliv, vždycky počítá s nějakým konečným stavem. A není jasné, jestli to nakonec bude emancipace nebo sebedestrukce. Dost možná k sebezničení vedou obě akceleracionistické větve. Nevím.

Měli bychom tedy vývoj technologií zpomalovat?

To si nemyslím. Dnes spolu všechny národy soupeří. Jedni se snaží předběhnout druhé, mít ty nejvíc „smart“ technologie jako první, dosáhnout technologické singularity co nejdřív. Právě singularita je konečný bod, o který se dnes vede geopolitický a technologický zápas. Ve fyzice jsou dvě pojetí rychlosti. Jedna je pouze skalární veličina, má pouze hodnotu, druhá je ale vektor, který má určitý směr. Podle mě je možný jiný druh akcelerace, která není jenom o rychlosti, ale taky směru technologického vývoje. Podle mě potřebujeme stav, kterému říkám technodiverzita. Hegemonie jediné perspektivy na technologický rozvoj nám budoucnost nezajistí. Ale abychom si vůbec dokázali jiné budoucnosti představit, musíme o akceleraci přestat přemýšlet jako o prostém lineárním historickém procesu.

Jak akcelerace a technodiverzita souvisí s antropocénem, geologickou epochou definovanou lidskou činností, a klimatickou krizí?

Technologický vývoj a antropocén jsou propojené. Když se podíváte na grafy vlivu lidské činnosti na planetu a pak na graf technologické akcelerace, jsou skoro stejné – začínají pomalým růstem a potom vystřelí prudce prakticky úplně kolmo vzhůru. Oba totiž souvisí s obecnějším modernizačním procesem. Už nějakou dobu se v Evropě i jinde objevují úvahy o překonání modernity. Ale modernita neskončila, trvá dodnes. Její životnost znovu a znovu prodlužuje dominantní perspektiva rozvoje technologií. Podívejte se na to, jak některé státy zavádí funkce ministrů pro umělou inteligenci. Odráží to fakt, že technologie chápeme skrze progresivistickou perspektivu z 18. století, podle které potřebujeme neustálý technologický pokrok, protože skrze něj můžeme realizovat niterný potenciál lidstva.

Modernizace totiž znamená i postupnou univerzalizaci, nadvládu určitých perspektiv. Jiné metody akcelerace jsou cestou skrze tuto překážku. Ve své poslední knize Recursivity and Contingency píšu o fragmentaci přístupů k technologiím. Technodiverzita tak s antropocénem a ekologickou krizí bytostně souvisí.

Hodně se mluví o sinofuturismu, ale co islámská technika? Africká technika? Nemohou regiony mimo Evropu a USA nabídnout jiný technologický pohled?

Ano, říkám tomu kosmotechnika – té se věnuji ve své knize The Question Concerning Technology in China (Otázka techniky v Číně). Na příkladu Číny se snažím ukázat limity technologické perspektivy, kterou v 21. století máme. Dnes máme pocit, že technologie jsou univerzální a jsou všude stejné, že existuje jen jeden druh technologií. Například často porovnáváme technologický vývoj v různých zemích. Podíváme se na Čínu a Evropu a řekneme: „Tehdy a tehdy byl čínský papírenský průmysl mnohem pokročilejší.“ Ale takový závěr vychází opět jen z úzkého chápání technologií jako jednolitého procesu. Technologie různých zemí a kultur přitom stojí na zásadně odlišných základech. A tak se na ně musíme dívat.

„Stavíme digitální chudobince, algoritmy ničí náš vztah k potřebným,“ říká politoložka Eubanks

• Upravit
• Smazat

Místo lidí o sociálních dávkách už na některých místech rozhodují algoritmy. Podle americké politoložky Virginie Eubanks se tak zvyšuje sociální nerovnost. „Krizi bydlení technologie nemůže vyřešit, je to dané hodnotovým problémem,“ říká profesorka z Univerzity v Albany. Bavili jsme se o tom, jak automatizované systémy podporují mýtus o chudobě jako osobním selhání a proč bychom na ně měli dávat pozor všichni. Podle Eubanks totiž brzy budou ovlivňovat celou společnost.

Může s tím pomoci nějak fikce a umění? Například teoretik Reza Negarestani se proslavil knihou Cyclonopedia, v níž pomocí fikčního hororu popisuje procesy na Blízkém východě.

Omlouvám se, umění a fikce jsou velmi důležité, ale podle mě potřebujeme mnohem víc pořádného výzkumu. Jenom tak můžeme poznat specifika jednotlivých technologických přístupů. Ve své práci se zaměřuji na specifické epistemologie a epistémy. Epistemologie jsou základní otázky lidského poznání – jak věci poznáváme? Co je znalost? Epistém pak označuje praktické podmínky, myšlenkovou perspektivu, v rámci kterých se vědění a znalosti v dané společnosti utváří. Například Foucault rozděluje epistémy na tři druhy – renesanční, klasický a moderní. Určují i to, jak svět vnímáme, prožíváme, a jsou místně, kulturně specifické.

Vezměte si například čínskou medicínu. Nemůžete tvrdit, že je falešná, jen protože není kompatibilní se západním lékařstvím. Čínská medicína je empirická věda, je stará tisíce let a funguje dobře. Ale i uvnitř čínské medicíny je několik různých epistemologií. A právě takové filozofické, teoretické potřebujeme podrobněji analyzovat. Musíme se dívat do historie na vztahy mezi technologií a epistémy, dívat se, jak se liší v různých kulturách. Jenom až potom se můžeme ptát, k čemu nám může fikce a umění být. Nebuďme s nimi tak horliví. Nejdřív potřebujeme poctivou práci, pořádnou historii myšlenek a technologií.

Vybavuje se mi Heidegger a jeho esej Otázka techniky. V ní kromě techniky hraje velkou roli i příroda, kterou moderní technika považuje za zdroj, extrahovatelný materiál. Jaký je váš postoj k pomyslnému dělení mezi přírodou a technikou?

Především se musíme ptát, co myslíme přírodou. To je velmi komplikovaná otázka, protože koncept přírody je v různých kulturách hodně odlišný. Například některé amazonské domorodé kmeny neznají rozdíl mezi kulturou a přírodou. Tím se od evropské antropocentrické modernity liší. Ale ani v ní není příroda nějak jednoznačný pojem. V romantismu byla příroda něco úplně jiného než v myšlení Reného Descartese. Představa přírody se totiž v čase mění.

Ve své poslední knize se snažím poukázat na vztah mezi kybernetickým a přírodním světem. Hranice mezi organismem a strojem se totiž čím dál víc rozostřuje – cílem kybernetického vývoje je totiž nakonec limity mechaniky i přírody překonat.

Zrychluje se spolu s technickým vývojem i kybernetizace živých organismů?

Samozřejmě, vždyť o umělém životě, robotech, strojové inteligenci se mluví ve velkém. Je zřejmé, že perspektiva 18. století už neplatí. Mnoho intelektuálů si ještě dnes myslí, že umělá inteligence je mechanická. Ale ve skutečnosti víme, že už to tak není, rozhodně ne ve smyslu, jak se na mechaniku a stroje díval Descartes. Technologie samotné prochází evolucí. Vede to k tomu, že mechanické objekty připomínají víc a víc ty přírodní.

Dělení mezi strojem a organismem se bortí. A nejde jen o strojové učení, které v zásadě simuluje mozek, ale taky třeba nanočipy implantované pod lidskou kůži a tak dále. Na stroje se musíme začít dívat zásadně odlišným způsobem, než tomu bylo dřív.

Tím se dostáváme k politice. Je cítit poměrně široká úzkost z nadcházejících technologických změn. Kromě vizí země zničené konáním umělé inteligence ale vidíme i volání po překonání lidstva. Co vůbec říkáte na post-humanismus? Máme se na konec lidského světa těšit?

Budu upřímný. Tito lidé tvrdí, že jsou post-humanisté, ale podle mě to post-humanismus vůbec není. Když mluví o překonání člověka skrze technologie, tak myslí jen tělo, ne duši. Jako by chtěli dosáhnout nějaké nesmrtelnosti. A na tom nic posthumanistického není, to je jen pokračování prostého osvícenského humanismu. Podle mě je potřeba spíš přemýšlet ne-humanisticky, inhumanisticky. Velkou inspirací je v tom Jean-François Lyotard.

Lyotard v roce 1988 vydal knihu Inhuman. V ní popisuje dva druhy inhumanismu. První je negativní a systémový – inhumánní systém vytváří například technologie, které člověka postupně spoutávají a jsou proti němu jako biologické bytosti. Druhý Lyotardův inhumanismus je pozitivní. Jeho představitelé jsou zcela soběstační. Těmi se nestaneme jen tak, že nahradíme naše tělo za jiné. Pozitivně inhumánní je třeba Bůh, ale nejen on.

Místo toho, abychom se upínali k transhumanismu a transhumanistické politice, musíme znovu vynalézt humanismus a inhumanismus. Vymyslet novou politickou perspektivu. Souvisí to s technodiverzitou. Tato nová politika ale musí fungovat na mezinárodní, geopolitické úrovni.

„Nepodřizujeme se potřebám našich technologií příliš?“ ptá se antropoložka Lucy Suchman

• Upravit
• Smazat

Antropoložka Lucy Suchman se studiu vztahů mezi stroji a lidmi věnuje už od 80. let. Možná proto tak ráda mírní všeobecné nadšení z umělé inteligence. „Musíme odmítnout předpoklad, že technologická řešení jsou automaticky nejlepší,“ říká v rozhovoru a dodává, že místo autonomních aut bychom měli chtít funkční veřejnou dopravu. Nebo se zajímat o to, jak AI mění moderní válku.

Bohužel se ale zdá, že transhumanistický přístup dnes převládá. Dává to smysl. Kdo by nechtěl žít věčně, mít lepší inteligenci, lépe zvládat emoce? Ale pořád to je jen extrémní humanismus, žádné překonávání člověka. Neustálé vylepšování lidí navíc nutně otevírá třídní otázky. Kdo si takové úpravy bude moci dovolit? Kdo bude mít dost peněz, aby si nechal vyměnit celé tělo? Abych parafrázoval Darwina – vznikne tak umělý výběr. Vytvoříme tím další třídní bariéru – mezi těmi, co si vyšší inteligenci a lepší emoce budou moci dovolit, a těmi, co na to mít nebudou.

V takovém světě emancipace není možná. Ale taková je realita, které čelíme. Pokud nevymyslíme alternativu, vydáme se právě touhle cestou. A ta je nebezpečná.

Nebude k tomu potřeba celosvětové politické řešení?

Rozhodně. Všichni mluví o biodiverzitě a jejím udržování, měli bychom ale přemýšlet taky nad tím, jak objevit a rozvinout technodiverzitu. Pokud nezměníme naše chování, podstatu našich technologií, ekologická krize bude pokračovat. Potřebujeme novou geopolitiku, která bude přesahovat státy a bude skutečně mezinárodní.

Jak moc jste optimistický, když můžeme v řadě zemí světa sledovat naopak vzestup národovectví? Vezměte si Rusko, Británii nebo Ameriku.

Pro mě to není otázka optimismu nebo pesimismu. Nemáme čas a něco je s tím potřeba dělat. Musíme se snažit vytvořit prostor pro vzájemnou spolupráci.