Bigbít jako trvale udržitelná hudba, Safenat Paneach představují přímočarou podobu fatalismu
„Máme mezi sebou zdi anebo pouta?“ ptají se Safenat Paneach na své třetí desce pojmenované víceznačně IV. Mezi předchozím albem a tím novým uplynulo tolik času, že by mezitím klidně mohlo vyjít přinejmenším jedno další. Na čtyřech lidech se každopádně ustálila sestava kapely. Frontman Petr Wagner se znovu chopil kytary a pod tlakem spoluhráčů opustil poezii českých klasiků a začal psát texty sám. A dobře to dopadlo.
„Bylo to napětkrát, tragédie,“ říká bubeník Honza Hrivňák (jinak taky člen kapel Povodí Ohře a Esazlesa) o nahrávání desky, při kterém kapela vystřídala několik studií, než skončila v Hostivaři u Zdeňka Šikýře. „V tom procesu ty písničky žily, měnily se,“ říká Petr s tím, že díky tomu se na desku dostaly i skladby, které by jinak dost možná skončily pod stolem. „Největší odměnou je, že je to hotový,“ shodují se oba.
IV je v lecčem fatalistická deska, zároveň ale staví na klasické bigbítové poloze. „Je to rocková muzika bez příkras,“ říká Honza. „Jo, je to bigbít a chtěli jsme, aby to byl bigbít,“ potvrzuje Petr s tím, že přiznat rockovou polohu je někdy tenký led a najít v žánru hudbu, která není úplně blbá či banální, bývá nesnadný úkol. S albem IV ale podobné hledání vede k uspokojivým koncům.
Je bigbít smrtelně vážná věc? Mají Safenat Paneach blíže k Black Sabbath nebo Led Zeppelin? A jak s tím vším souvisí Petr Spálený? Poslechněte si celý díl Modelářů.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
