Black Flag: Souboj o punkový prapor

9. prosinec 2013

Pionýři amerického punku Black Flag se o undergroundovou hudební scénu zasloužili tak vrchovatě, že už by do smrti smrťoucí mohli jen v klidu sedět na obláčku nehynoucí slávy kdesi v ústraní. Rok 2013 ale přinesl nečekané vzruchy – na turné se vydaly hned dvě různé obnovené verze kapely a jedna z nich dokonce pod starou černou vlajkou vydala album, první po téměř třiceti letech.

Kalifornští Black Flag, kteří vznikli v roce 1976, jsou bez nadsázky kultem. Intenzitou a podvratností své hudby i nekompromisním DIY přístupem během deseti let své existence naprosto zásadně ovlivnili podobu amerického undergroundu. Zakladateli a hlavnímu autorovi materiálu Black Flag Gregu Ginnovi patří taky zásluha za vznik klíčového labelu SST, který spolu s o málo mladším Dischord Records prošlápaval trnitou cestu skutečně nezávislého šíření podzemní muziky.

SST svým záběrem od počátku široce přesahoval hardcore punkovou scénu – především v 80. letech tu vedle Black Flag vycházely desky tak různorodých kapel jako Minutemen, Hüsker Dü, Dinosaur Jr., Saint Vitus, Sonic Youth nebo Soundgarden. Hudebníci nicméně od labelu postupně odcházeli jinam kvůli údajnému chaosu v penězích a neplacení podílů, takže později se legendární vydavatelství stalo výhradním publikačním kanálem pro vlastní projekty Grega Ginna.

Až donedávna platilo, že historie Black Flag skončila v roce 1986. Letos dal Greg Ginn jako jediný permanentní člen značně proměnlivého lineupu pod starým názvem dohromady novou sestavu, kde kromě něj figuroval i někdejší zpěvák Black Flag z let 1979-80 Ron Reyes. Zároveň se ale vyloupl i druhý (a z pohledu selského rozumu rovněž legitimní) reunion nazvaný FLAG, v němž se sešli bývalí členové Keith Morris, Chuck Dukowski, Dez Cadena a Bill Stevenson. A vzápětí se rozjely soudní tahanice o to, kdo je tím skutečným dědicem punkových legend z právního hlediska.

Album What The... zřejmě mělo být finálním trumfem Grega Ginna v téhle nepěkné při. Po osmadvaceti letech od poslední regulérní řadovky Blag Flag jím teď Ginn říká: JÁ jsem Black Flag. Tahle deska ale slavnému jménu zrovna čest nedělá. Počínaje ohavným obalem (obzvlášť ve srovnání s ikonickým stylem někdejšího výtvarníka kapely Raymonda Pettibona), přes příšerný zvuk (ve kterém jsou naprosto utopené bicí), nevýrazné nápady a průměrný zpěv až po zastydlé texty. Nedůstojné je i vyhození vokalisty Reyese přímo z pódia (došlo prý dokonce na facky) ještě před vydáním desky.

Bylo by nefér nepřiznat albu určitý potenciál – mezi 22 skladbami se najdou i povedené kousky (Off My Shoulders, Outside nebo This Is Hell). Nebavíme se ale o začínající partě naštvaných pubescentů, kteří v tátově garáži poprvé hrábli do strun. Kdyby Greg Ginn tuhle desku vydal pod vlastním jménem nebo jako další ze svých projektů, nikdo by neřekl ani popel. Bohužel si jako rukojmí vzal reputaci jednoho z největších úkazů punkové historie. A i kdyby měl stokrát v kapse soudní verdikt, že Black Flag jsou JEHO kapela, s únosci to jak známo nedopadá nikdy dobře.

Hodnocení: 50 %
Black Flag – What The... (SST, 2013), 44 min

autor: Robert Candra