Blbá nálada povolena. Bydlení v kolektivu nabízí pochopení a péči – když potlačíte ego

Martina, Monika, Antonín, Rufí, Zdeňka a husky jménem Jarmusch. Ti všichni mě vítají v bytě v pražských Holešovicích. A to tu ještě chybí dvě další spolubydlící. Už tak mám pocit, že je nás tu spousta, že to tu žije a panuje tu dobrá nálada. Vidět po roce strádání tolik lidí pohromadě mě naplňuje energií a je zřejmé, že mí hostitelé to mají stejně. „Člověk tu není sám. Mám pocit, že se tu o mě vždycky postarají, když se něco stane,“ vysvětluje šestadvacetiletá Martina jednu z výhod spolubydlení. 

8 fotografií

„To, že bydlím ve spolubydlení, mě naučilo hrozně trpělivosti a pochopení,“ myslí si Martinina kamarádka Zdeňka. „Když například přijedu k našim, mám neustále potřebu je něco učit a vysvětlovat jim, že to, co teď řekli, šlo říct jinak. Asi jsme se tomu tady naučili. Myslím, že je důležité spolknout svoje ego a mít pochopení pro druhého.“ Všech pět kamarádů se shoduje na tom, že když se sejde dobrá parta, spolubydlení se překlene v něco hlubšího – v komunitu. 

V Orlických horách, ve vsi Strážná nedaleko Lanškrouna stojí donedávna opuštěná budova školy. Teď v ní bydlí třináct mladých lidí, kteří nesdílí jen střechu nad hlavou, ale i společnou vizi. Dům Za břehem je komunita s léčebným záměrem, kde potkávám její první členy, psychologa Vojtu a výtvarnici Báru, které všichni říkají Bau.

20 fotografií

„Vždycky jsem chtěla bydlet v komunitě,“ říká mi rodačka ze Zlína. „Když má jeden dílnu, má ji deset lidí. Když jeden uvaří, všichni se nají. Několikrát jsem zkoušela bydlet sama nebo třeba jen se třemi lidmi, ale vždycky mě to dovedlo zase k tomu, že mi dává smysl něco spolutvořit.“ 

Jaká pravidla platí v komunitě a jak se vůbec vytváří? Proč v Domě Za břehem nefunguje demokracie a daleko větší váhu má hlas, kterému na věci více záleží? V čem jsou si oba kolektivy podobné a jaký je vlastně potenciál bydlení ve skupině? Poslechněte si aktuální epizodu série Návštěvníci a podívejte se, jak se žije u Martiny a u Bau doma.