Co když se zamilujete do psychoterapeuta? Je to běžné, terapie ale není randění
Se sílící debatou o duševním zdraví se stále více lidí vydá do psychoterapie. Je to specifická forma pomoci, velmi intimní, někdy se pracuje s tělem, doteky, objevují se silné emoce. Někteří lidé zažijí hluboké porozumění a zdravý vztah poprvé, není neobvyklé, že se zamilují. Na druhé straně sedí člověk, kterému se to může stát také. Jak se k tomu stavět a co je v psychoterapii přípustné? Odpovídá Petr Štípek, psycholog, psychoterapeut a supervizor.
Co je v psychoterapii obecně přípustné a nepřípustné?
Terapie je ohraničená nějakým místem, to znamená ordinací nebo pracovnou, a časem, kdy máme většinou 50 minut. To už dává jasně najevo, jak ten vztah funguje, a ve chvíli, kdy bychom chtěli být kamarádi i mimo tyto hranice, tak to není přípustné. Toto je podstatou psychoterapie a s klienty si to říkáme hned na začátku. Dále je nepřípustné, aby psychoterapeut vyvíjel na klienty jakýkoliv tlak, nebo je dokonce sexuálně obtěžoval. Pokud by klienti něco takového zažili, tak je potřeba to okamžitě řešit a ukončit terapii.
Pojďme se bavit o intimitě. Co se děje, když se v terapeutickém vztahu objeví jednostranná nebo oboustranná sexuální přitažlivost a zamilovanost?
Ano, tato situace opravdu není výjimečná. To, že se klient zamiluje nebo pociťuje zamilování v určité fázi terapie, je dokonce velmi časté a velmi běžné. A je to i logické. Ve chvíli, kdy klient přichází, je v nějakém zranění, bolesti, je to pro něj těžké a teď má naproti sobě někoho, kdo je možná jako jediný v jeho životě extrémně chápající. Je tedy přirozené, že začne po nějaké době přemýšlet i o tom, že by to vlastně mohl být ideální partner nebo partnerka. Ve většině případů to postupně samo odezní a nemusí se to řešit. A když taková situace nastane a klient o ní začne mluvit, tak tady musí být terapeut velmi na pozoru, protože to je velmi křehké téma. Na druhé straně musí terapeut být zcela jasný a srozumitelný a zareagovat, že on to tak nemá a tak to necítí. Pokud kolem toho začne kroužit, může tím vlastně klienta v tomto pocitu podporovat.
A co když se takové pocity objeví na straně terapeuta/ky? Musí v tu chvíli o svých pocitech lhát?
V té chvíli, kdy já začnu pociťovat nějaké napětí, ať už je to čistě sexuální, nebo si opravdu začnu představovat partnerský vztah, tak si to vyžaduje okamžitou supervizi. A pokud já to nedokážu sám v sobě vyřešit, pokud bych to cítil dál, tak je to důvod k ukončení spolupráce.
Je pravda, že takové vztahy často dlouho nevydrží? Že jde jenom o rychlou intimitu a blízkost, ale my se doopravdy neznáme?
Velmi správně to říkáte. Na druhou stranu tento fakt klienta vlastně moc nezajímá, protože by to pro něj mohlo znamenat, že bagatelizuji, co cítí. A on to v tu chvíli opravdu cítí a je to skutečné. Máte pravdu v tom, že ve většině případů, když do takového vztahu ti dva šli, tak to stejně nevydrží, protože pak se najednou projeví jako dva lidi a ne už jako člověk, který se trápí, a někdo, kdo poskytuje pomoc. Ty role se úplně změní a tím i jejich vztah.
Čtěte také
V médiích se občas objevují příklady špatné praxe z psychoterapie, kdy dojde k porušení sexuálních hranic, k nějakému obtěžování nebo napadání. Jak toto řešit z pohledu zákona nebo nějaké stavovské organizace?
Právě vzniká zákon o psychoterapii, který tady do této chvíle není. To znamená, že nyní je velmi těžké se jakkoliv a kamkoliv odvolat, a proto bych i vřele doporučil všem klientům, kteří hledají terapeuta, aby hledali za prvé prověřeného, za druhé který je v nějaké organizaci, jež mohou oslovit v případě, kdy bude probíhat cokoliv za jejich hranice. Mohou oslovit etickou komisi, která vždy u takové organizace je. Ve chvíli, kdy půjdu k někomu, u koho neví, jestli je součástí zastřešující organizace, tak bude velmi těžké se někam odvolávat. Ale doufejme, že tohle se v rámci měsíců, ne-li jednotek let změní.
Jak je to s tykáním a vykáním ve vztahu terapeuta/ky a klienta/ky? Jaké oslovování byste doporučil?
Já bych doporučil v podstatě bez výjimky vykání a to oboustranně. Rozhodně neexistuje to, že já bych klientovi tykal a on by mi vykal. Někteří terapeuti se s klienty domlouvají na vykání a oslovování křestním jménem: „Petře, vy.“ S tím se můžete setkat třeba na skupinových terapiích, kde je prostředí familiárnější. Ale já běžně s klienty zachovávám tu formální stránku, protože je to stejné jako s tím časem a prostorem. Určují to finance a mohlo by se pak stát, že si klient začne ten vztah zaměňovat s přátelským, byl by zmatený, a to já nechci.
Poslechněte si celý rozhovor o tom, co je v psychoterapii možné a jak se nakládá se zamilovaností.
Související
-
Psychoterapie nemusí být lehká, ale funguje. Co lidem brání se léčit?
„Do terapie přivádí člověka změna nebo když je jeho stav neudržitelný,” říká pro Balanc psycholog a psychoterapeut Daniel Wagner.
-
Co byste udělali, kdybyste se nebáli? O psychologii strachu a odvaze v životě
Kdy se strach stává překážkou pro naplněný život a jak hledat odvahu? Pro podcast Balanc odpovídala Dana Krausová, klinická psycholožka a psychoterapeutka.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
![ze_světa_lesních_samot.jpg ze_světa_lesních_samot.jpg](https://wave.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_3x2_mobile/public/images/30211a0c09767f56cedafa33e6481497.jpg?itok=KWqo-X-T)
![](https://wave.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_1x1_mobile/public/images/1cbf078c2113e4a20ba2b4185c2821e2.jpg?itok=FkhfJLo4)
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.