I když se z psychoterapeuta stane kámoš, neměl by s vámi chodit na pivo

Co je psychoterapeutický vztah a jak se liší od ostatních vztahů?

Petr Bouška a Petr Štípek|foto:Klára Nováková, Český rozhlas

Na jedné straně je člověk, který něco hledá nebo potřebuje, a na druhé odborník. Pokud to dobře dopadne, tak by měl klientovi pomoci. V této fázi se to neliší od jiných profesionálních vztahů. Tady podobnost končí, protože specifika jsou opravdu výrazná. Když jsem o tom přemýšlel, nenapadl mě žádný jiný vztah, který by se tomu podobal. Snad jen do určité míry vývoj vztahu mezi člověkem a jeho rodiči. Jde také o velmi blízký a intimní vztah, který trvá dlouhodobě. To je právě rozdíl oproti situaci, kdy jdete například k lékaři. Většinou něco potřebujete, lékař se na vás podívá, a i kdybyste ho navštívil opakovaně, jde vždy o řešení konkrétní věci. U psychoterapeuta se však dostáváte do emocí, prožitků, myšlenek a způsobu, jak fungujete. To už je určité odhalení. Stáváte se do jisté míry zranitelným jako klient. Pokud se vytvoří bezpečné prostředí a vztah je dobře navázán, psychoterapeut o vás bude vědět mnoho věcí.

Čtěte také

Psychoterapie nemusí být lehká, ale funguje. Co lidem brání se léčit?

Psychoterapeut o vás může vědět věci, které nezná vaše partnerka, rodiče ani sourozenci. Tím je tento vztah výjimečný, pravděpodobně nikde jinde takový nezažijete. Možná si řeknete, že máte kamarády, se kterými sdílíte důvěrné věci. Rozdíl je v tom, že u kamarádů je vztah pravděpodobně reciproční. Říkáte si věci navzájem, máte společné zážitky, a to ovlivňuje, co si říkáte. Některé věci jim třeba neříkáte, abyste jim neublížil. Psychoterapeut je však relativně neznámý člověk, který o sobě neprozrazuje mnoho. Tento vztah je čistě o vás a poskytuje prostor, jaký nikde jinde nezažijete. Právě proto je tak hluboký. A také proto, jak se k tomu možná ještě dostaneme, je tento vztah snadno zneužitelný, což vyžaduje jasné hranice.

Vztah je profesionální. Znamená to, že jste za svou práci s klienty placeni. To mi přijde jako takové další specifikum. Navíc sám psychoterapeut je nástrojem léčby pro své klienty.

Je to tak. Pořád jde o profesionální vztah, stále existuje určitá role a jasný konsensus, co děláme, proč to děláme a kam to směřuje. Takže i to je vlastně ten rozdíl. Proč nemůže být psychoterapeutický vztah kamarádský? Například si nemohu vzít do psychoterapie svého kamaráda. To není možné. Pokud bych byl lékař, třeba ortoped, a vy byste byl můj kamarád, mohl byste mě požádat: „Podívej se mi na koleno, bolí mě.“ Pravděpodobně bych neměl problém vám vyhovět. Při operaci už by to bylo složitější, protože lékaři obvykle neoperují své blízké. U psychoterapie to však není možné vůbec.

Čtěte také

Duševní zdraví mladých lidí 35 let po revoluci. Husákovi vnuci nejsou sněhové vločky

Lidé občas cítí vděčnost a mají potřebu opečovávat svého terapeuta. Stává se to?

Určitě. Je to opět o tom, jaké máte nastavení, jaké vzorce si nesete ze své rodiny a života. Pokud máte potřebu někoho opečovávat, projeví se to i v tomto vztahu. Je to naše přirozená vlastnost a často také něco, co jsme si osvojili. Například přinášení čokolád a podobně. Ale nejde jen o to. Mám spoustu klientů, kteří třeba hlídají čas za mě, dívají se na hodiny a říkají: „Vím, že už budeme muset skončit,“ a nechtějí překračovat čas, aby mě neomezovali nebo nerušili mou přestávku. To je už vždycky hezký náznak toho, jak fungují a možná co potřebují. Zkoumáme, do jaké míry mohou pustit kontrolu a spolehnout se na to, že já budu ten, kdo pohlídá čas i bezpečí.

Neukončují lidé psychoterapii předčasně? Když se jim udělá lépe nebo se dotknou nepříjemných, bolavých témat?

Čtěte také

Co byste udělali, kdybyste se nebáli? O psychologii strachu a odvaze v životě

Přesně tak. Je to podobné jako s léky. Když dostanete antidepresiva a začnete je užívat, udělá se vám lépe, máte po měsíci tendenci je vysadit. To je špatně. A stejně to funguje i v psychoterapeutickém vztahu. Zvlášť na začátku, kdy otevíráte svůj problém a ten se zázračně zlepšuje, protože jste se mu konečně začali věnovat. Někdo vám pomáhá a cítíte se bezpečně. Můžete si říct: „Tohle mi stačí,“ a chtít odejít. Terapeut by měl vždy oslovit a pojmenovat tuto situaci. Rád ukončuji terapii tak, že je to domluvené – například se dohodneme, kolik tomu dáme ještě sezení a jak uvolníme frekvenci setkávání. To je záruka, že si ověříme, zda bylo dosaženo potřebného pokroku, nebo zda jde pouze o zbožné přání. Pokud se problémy nevyřeší, mohou se vrátit. Klient pak může být zklamaný, zanevře na terapii nebo začne hledat alternativní metody s heslem tonoucí se stébla chytá.

Poslechněte si celý rozhovor o psychoterapeutickém vztahu.