Blonde Redhead: Škoda každé noty, která padne vedle
Blonde Redhead začali už před více než dvěma dekádami jako trochu divný shoegaze kvartet, aby se ve zlaté éře labelu Touch and Go stali špičkou chytrého nezávislého popu, dlouho předtím, než si kdokoliv pomyslel, že kombinace retromilných italských sourozenců a dívky s japonským přízvukem může být něco sexy.
Postupem let v soundu kapely začal sílit vliv jihoevropsky budované melancholie, jak ji pro filmové potřeby a ve formě upravené trochu více pro masy umí třeba Daniele Luppi. S bezpečně rozpoznatelným zajíkavým vokálem Kazu Makino kouzlo dlouhou dobu fungovalo výborně. Po úspěšné desce Misery Is A Butterfly z roku 2004 ale začalo vážně hrozit, že se orchestrální hrátky zvrhnou do velmi lepkavé limonády, ve které svůj talent utopila už řada jiných zajímavých jmen. Tušila to zřejmě i sama kapela. Přesto nebyla cesta ven jednoduchá a popravdě řečeno před čtyřmi lety s albem Penny Sparkle už mohl jen málokdo doufat v návrat do předchozí formy.
O to hezčí překvapení je, že na novince nenajdeme žádné tvůrčí přešlapování nebo nezvládnuté ústřely do špatně uchopených subžánrů. Zní to, jako by muzikanti odešli od dirigování ve velkém sále k civilnější práci ve zkušebně a zadali sami sobě poněkud skromnější cíle. Asi se v případě Blonde Redhead nehodí tvrdit, že jde o návrat k rokenrolu, přesto: byl to asi nejrozumnější krok, který se dal v dané situaci udělat.
Barragán je možná více než předešlá alba Blonde Redhead z nultých let tvarován podle zásady „škoda každé noty, která padne vedle“, bez potřeby retušovat nebo vyplňovat prázdná místa. Produkce působí velmi nenáročně, avšak podobně jako v italské a japonské kuchyni netvoří celkový dojem kvantita ingrediencí, ale jejich jakost. Zatím poslední zákrutu své kariéry zvládli Blonde Redhead velmi dobře, přestože nepřekonali žádné ze svých vrcholových alb produkovaných kdysi Guyem Picciottem z Fugazi. Díky aranžérsky nahatějším písničkám na desce Barragán se však paradoxně nemusejí stydět vůbec za nic.
Hodnocení: 80 %
Blonde Redhead – Barragán (4AD, 2014)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
