Bolest ustoupí, ale nezmizí. Kdo je tatranský nosič? Užitečný sportovec. Nejnebezpečnější jsou laviny

Ondřej Šebestík a nosič Filip Zacher při rozhovoru pro Vlnu|foto:Pavel Jan

Na Hrebienoku, kam vede zubačka ze Starého Smokovce, stojí tři boudy. Jsou to sklady pro tři tatranské chaty. Novinář Filip nosí na Téryho, kde taky dva roky pracoval. Nošení vychází z potřeb chaty. Když je sezóna, vydá se k chatě i deset nosičů za den. Půl tuna zboží se na chatách promění v teplou vodu, halušky s bryndzou nebo točené pivo. Samotní chataři se stávají rázem nosiči a nosičky zase třeba kuchařkami nebo úklidovou četu. Nosič není nějaký speciální stav mysli nebo člen profesního cechu, je to člověk, který má rád hory a potřebuje se v nich pohybovat.

„Je to pro mě sport, jako každý jiný. Zároveň je to brigáda a přivýdělek. Tatry jsou pro mě životní prostor. Mám tu množství kamarádů a nošení je způsob, jak tu pobývat a potkávat se s nimi. Až nebudu nosit, stejně se sem budu vracet. Je to prostředí, kde se cítím dobře,“ říká rodák z Popradu a soustředěně lepí podrážky svých bot na balvany turistického chodníku.

9 fotografií

Stoupáme mlčky, povídáme si, až když Filip odpočívá na „štandu“. Nosičská „krošňa“ je obvykle z jasanového dřeva a vypadá trochu jako kus žebříku, který je připevněn popruhy z hasičských hadic k zádům nosiče. Těžiště nákladu si nosiči obvykle vystaví někde v oblasti lopatek a krční páteře, lehčí objekty můžou trčet i přes metr a půl nad hlavou. Jde se ve specifickém zamčení rukou před trupem těla, které fixuje ramena. Ramena a krk trpí podle Filipa nejvíc.

„Naposledy jsem upadnul asi před měsícem. Šel jsem na čelovku, zakopnul a už jsem to neměl jak ustát. Náklad jsem nechal letět přes hlavu,“ popisuje Filip ne úplně výjimečnou situaci, při které ulomil kus krosny. Největším nebezpečím pro nosiče jsou laviny, pod kterými zahynulo několik legend tohoto v Evropě ojedinělého řemesla.

Tatranský národní park je zákonem přísně chráněné území, kde se smí létat jen na povolenku. Ta přijde pro chataře obvykle na jaře a na podzim, kdy vrtulník vynese na jeden zátah tolik, co by nosič nosil celý měsíc. Zbytek roku je ale zásobování čistě na lidské síle. Jestli je to aktivita heroická, absurdně náročná, nebo příliš nebezpečná, Filip shazuje ze stolu.

„Náročné to objektivně je, ale není to nic výjimečného. Někdo, kdo normálně sportuje, to zvládne. Bolest časem odpadá, ale nikdy úplně nezmizí. Nějakou míru diskomfortu ale člověk asi v horách hledá. Každý sport primárně zlepšuje zdraví toho, kdo sportuje. Nošení je ale asi jediný sport, který přináší užitek druhým,“ uzavírá Filip Zacher.

Co dělat, když na horském chodníku potkáte nosiče? Co se říká o Češích v Tatrách? Proč se k vyvážení zboží ve Vysokých Tatrách nepoužívají lanovky? Poslechněte si celou Vlnu.