Čechům je vlastní svobodomyslnost, ale už ne respekt ke svobodě druhých, říká mladý husitský kněz Filip Sedlák

22. říjen 2018
Filip Sedlák

V kostele pořádá přednášky o heavy metalu anebo sympozia o vztahu Járy Cimrmana k Církvi československé husitské. Mladý kněz Filip Sedlák prostě vybočuje z průměru. Dokáže filozofovat o odkazu Jana Husa a podstatě křesťanské víry i kriticky hodnotit současnou politickou situaci. Dokáže porozumět ateistům i věřícím jiných náboženství. Už na začátku rozhovoru jsme se dostali k tomu, že křesťanství je podle něj součást české a evropské identity.

Co je vlastně dnes podstatou „husitství“? Různě v historii už bylo různě vykládáno, byly do něj vkládány různé obsahy poplatné ideologii. Co je to pro vás dnes?

Jedna z hlavních věcí v husitské církvi je pro mě svoboda. Je to svoboda svědomí, svobodné kritické uvažování o víře se zapojením rozumu a současné vědy. A velká tolerance, která z toho plyne. To já vidím i na historickém husitství. Ne na tom období „válečném“, ale na takovém tom stabilizačním, na tom utrakvistickém státě, který byl vlastně nesmírně liberální a otevřený. Přestože utrakvisté nerozmělňovali svou věrouku, tak byli otevřeni tomu, aby přicházeli ti, kteří byli považováni za kacíře ve všech možných zemích, a mohli tady nacházet společenství. A v té pluralitě, která tady existovala mezi stranou pod obojí a pod jednou, mezi utrakvisty a katolíky a všemi různými směry, v tom nějak spatřuji husitství. Ve schopnosti k dialogu, v respektování svobody druhého.

A myslíte, že Čechům je ta svobodomyslnost vlastní?

Filip Sedlák v Nové republice

Čechům určitě je svobodomyslnost vlastní, ale nejsem si jistý, do jaké míry už respektování svobody toho druhého. Svobodu pro sebe bychom chtěli rozhodně, to chce přirozeně každý, a my obzvlášť. Protože tady je zakořeněná taková démonizace institucí, ať už církevních, nebo státních. Nemáme rádi, když nám kdokoliv do čehokoliv mluví, ale že bychom tuhle svobodu chtěli dopřávat někomu, kdo věci vidí jinak, to už je daleko problematičtější.

V čem se to podle vás projevuje? Můžete dát příklad?

No, to jsou ta velká témata, která dnes hýbou společností. To je islám, migrace, homosexualita, potraty a tak dále. Tahle velká témata. Já si myslím, že zrovna v otázce sňatku stejnopohlavních párů a v otázce přijímání muslimských uprchlíků, ale často i křesťanských, tak to je pro nás velmi ožehavé. Že by byl najednou někdo, kdo ty věci vidí jinak než my, a možná ne tak moc, ale v něčem trochu jinak, čehož se možná bojíme, tak tam nejsme schopni svobodu akceptovat.

Kde myslíte, že to pramení, tahle neschopnost?

Myslím, že pramení obecně ze strachu. Kde se bere, to netuším. Ale myslím, že dnešní společnost se prostě strašně bojí. Možná se bojíme proto, že nemáme nějakou pevnou pravdu, které bychom se mohli chytit a stát za ní. Protože všechny hodnoty jsou relativizované, protože nevíme, kde tu pravdu najít. A jsou tu všechny fake news a hoaxy, všechny tyhle věci, ve kterých se člověk ztrácí a je vyděšený.  

Nová republika je série osmi unikátních rozhovorů s výraznými osobnostmi z řad mladých Čechů, které publikujeme u příležitosti 100. výročí vyhlášení československé nezávislosti. Redaktor Radia Wave Dalibor Zíta spolu s podnikatelem Ondřejem Kaniou, sociálním pracovníkem Michalem Mižigárem, dětskou onkoložkou Dankou Humlovou, ekologem Janem Skalíkem, studentkou Eman Ghaleb, vědcem Janem Lukačevičem, knězem Filipem Sedlákem a aktivistkou Johannou Nejedlovou hledal odpověď na otázku, jak se mladí Češi dívají na současný stav země a jak by budovali nový stát, kdyby k tomu dostali možnost. Rozhovory z cyklu Nová republika můžete poslouchat od pondělí 8. října ve vysílání a na stránce Nové republiky.

Já mám pocit, že je to možná trochu i krize důvěry v různé instituce, jako jsou média, státní instituce nebo i lékařské instituce. Setkávám se třeba někdy s tvrzením, že lékaři konspirují s farmaceutickými společnostmi a snaží se nás udržet co nejdéle nemocné nebo nám zatajit lék na rakovinu a podobně. To možná souvisí i s množstvím dostupných informací, že ta bezbřehost v přístupu k nim způsobuje krizi důvěryhodnosti. Co si o tom myslíte?

Má to dvě stránky. Jedna věc je bezbřehý přísun informací, ve kterém se neorientujeme. Druhá strana problému ale je, že musíme mít nějaké principy, na kterých stojíme. Já to vidím tak, když člověk nějak věří a žije v nějakém „křesťanském mýtu“, má nějakou představu o Bohu, o světě a o člověku, tak z té pozice nějak všechny věci hodnotí a přistupuje k jednání a rozhodnutím. Když tohle člověk nemá a žije tak nějak vyprázdněný… Já naprosto respektuju přístup ateistického humanismu, ale trochu se bojím, že u nás jsou lidé z tohoto hlediska tak rozvolnění, že se tam nenachází nic. A oni hledají, ale často nakonec končí vlastně na začátku lidského hledání, kde ten hlavní rozhodující motiv jejich jednání je jen jejich vlastní sebeuspokojení.

Filip Sedlák

Když už se bavíme o vztahu Čechů k náboženství, stejně jako jsou Poláci spojováni s katolicismem, tak Češi jsou spojováni naopak spíš s náboženskou vlažností, bezvěrectvím nebo antiklerikalismem. Proč myslíte, že to tak je? Jsou Češi takoví bezvěrci, jako se zdá z průzkumů?

Za tím je opět nedůvěra Čechů v instituce. Je to nesnášenlivost spíše k církvi než ke křesťanství jako takovému. Jenomže křesťanství bez církve nefunguje a lidé to vědí. Takže hledají jinde. Jsou lidé, kteří jsou militantní ateisté, a to jsou lidé rozumní a dá se s nimi bavit. Ale lidé, kteří hledají, tak protože církev nepustí, aby jim mluvila do duchovního života, a hledají něco, co je nad nimi, nějaký smysl života, tak si plácají po domácku takové svoje náboženství. Z nějakých pohanských prvků, z prvků východních náboženství, které mají většinou potom už pramálo společného s tím původním, a pak s různými pseudonáboženstvími a úplnými nesmysly.

Filip Sedlák (1988) je kněz Církve československé husitské a působí jako pomocný duchovní ve vinohradském Husově sboru. V církvi slouží už od roku 2013 postupně na různých pozicích. V současnosti se nejvíce věnuje práci se studenty a budoucími faráři, k této činnosti je také ustanoven jako spirituál na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde ještě studuje v doktorském studiu. Doposud se v teologii zabýval převážně otázkami náboženské svobody a vztahu náboženství a násilí.

Jak to, že s ateisty se dá lépe bavit? Kde nacházíte společnou řeč?

Možná na nějakém racionálním uvažování. Pokud je někdo přesvědčený ateista, tak je schopný normálně racionálně uvažovat, ale křesťan, který se pravé víře vzdálil hodně daleko, se často pohybuje v různých bájích a pohádkách, které s racionálním uvažováním mají málo co společného, a tam se těžko hledá. Zvlášť když ten člověk má pocit, že je s vámi na stejné lodi, a vy si velmi drsně uvědomujete, že tomu tak není. Kdežto s ateistou mluvíte tak, že víte, že jste každý na jiné straně barikády. Přesto se můžete rozumně bavit o různých věcech.

Filip Sedlák

A je víra něco, k čemu se dá přistupovat racionálně? Vybavuje se mi takový ten známý výrok připisovaný někdy svatému Augustinovi, který říkal: „Věřím právě proto, že to je iracionální.“

Víra jako taková, pokud půjdeme k podstatě křesťanské víry, tak je hodně iracionální. Pokud bychom se ale opřeli třeba o C. S. Lewise, tak pro něj křesťanství je světlem, které nejlépe osvětluje svět, aby se mu dalo porozumět. Když vezmeme křesťanství jako nějakou pracovní hypotézu a budeme se o křesťanství bavit s ateistou jako o pracovní hypotéze, která dává světu nějaký smysl, tak se s ním o tom bavit dá.

Zajímá vás příběh, jak Filip Sedlák uvěřil? Proč říká, že se k víře dostal jako Jan Hus kvůli tomu, že chtěl mít „dobré bydlo, plné břicho a krásné šaty“? Jste zvědaví, co si myslí o dnešní české politice? Poslechněte si celý rozhovor!