Čechům je vlastní svobodomyslnost, ale už ne respekt ke svobodě druhých, říká mladý husitský kněz Filip Sedlák

Co je vlastně dnes podstatou „husitství“? Různě v historii už bylo různě vykládáno, byly do něj vkládány různé obsahy poplatné ideologii. Co je to pro vás dnes?

Jedna z hlavních věcí v husitské církvi je pro mě svoboda. Je to svoboda svědomí, svobodné kritické uvažování o víře se zapojením rozumu a současné vědy. A velká tolerance, která z toho plyne. To já vidím i na historickém husitství. Ne na tom období „válečném“, ale na takovém tom stabilizačním, na tom utrakvistickém státě, který byl vlastně nesmírně liberální a otevřený. Přestože utrakvisté nerozmělňovali svou věrouku, tak byli otevřeni tomu, aby přicházeli ti, kteří byli považováni za kacíře ve všech možných zemích, a mohli tady nacházet společenství. A v té pluralitě, která tady existovala mezi stranou pod obojí a pod jednou, mezi utrakvisty a katolíky a všemi různými směry, v tom nějak spatřuji husitství. Ve schopnosti k dialogu, v respektování svobody druhého.

A myslíte, že Čechům je ta svobodomyslnost vlastní?

Filip Sedlák v Nové republice|foto: Český rozhlas

Čechům určitě je svobodomyslnost vlastní, ale nejsem si jistý, do jaké míry už respektování svobody toho druhého. Svobodu pro sebe bychom chtěli rozhodně, to chce přirozeně každý, a my obzvlášť. Protože tady je zakořeněná taková démonizace institucí, ať už církevních, nebo státních. Nemáme rádi, když nám kdokoliv do čehokoliv mluví, ale že bychom tuhle svobodu chtěli dopřávat někomu, kdo věci vidí jinak, to už je daleko problematičtější.

V čem se to podle vás projevuje? Můžete dát příklad?

No, to jsou ta velká témata, která dnes hýbou společností. To je islám, migrace, homosexualita, potraty a tak dále. Tahle velká témata. Já si myslím, že zrovna v otázce sňatku stejnopohlavních párů a v otázce přijímání muslimských uprchlíků, ale často i křesťanských, tak to je pro nás velmi ožehavé. Že by byl najednou někdo, kdo ty věci vidí jinak než my, a možná ne tak moc, ale v něčem trochu jinak, čehož se možná bojíme, tak tam nejsme schopni svobodu akceptovat.

Kde myslíte, že to pramení, tahle neschopnost?

Myslím, že pramení obecně ze strachu. Kde se bere, to netuším. Ale myslím, že dnešní společnost se prostě strašně bojí. Možná se bojíme proto, že nemáme nějakou pevnou pravdu, které bychom se mohli chytit a stát za ní. Protože všechny hodnoty jsou relativizované, protože nevíme, kde tu pravdu najít. A jsou tu všechny fake news a hoaxy, všechny tyhle věci, ve kterých se člověk ztrácí a je vyděšený.  

Já mám pocit, že je to možná trochu i krize důvěry v různé instituce, jako jsou média, státní instituce nebo i lékařské instituce. Setkávám se třeba někdy s tvrzením, že lékaři konspirují s farmaceutickými společnostmi a snaží se nás udržet co nejdéle nemocné nebo nám zatajit lék na rakovinu a podobně. To možná souvisí i s množstvím dostupných informací, že ta bezbřehost v přístupu k nim způsobuje krizi důvěryhodnosti. Co si o tom myslíte?

Má to dvě stránky. Jedna věc je bezbřehý přísun informací, ve kterém se neorientujeme. Druhá strana problému ale je, že musíme mít nějaké principy, na kterých stojíme. Já to vidím tak, když člověk nějak věří a žije v nějakém „křesťanském mýtu“, má nějakou představu o Bohu, o světě a o člověku, tak z té pozice nějak všechny věci hodnotí a přistupuje k jednání a rozhodnutím. Když tohle člověk nemá a žije tak nějak vyprázdněný… Já naprosto respektuju přístup ateistického humanismu, ale trochu se bojím, že u nás jsou lidé z tohoto hlediska tak rozvolnění, že se tam nenachází nic. A oni hledají, ale často nakonec končí vlastně na začátku lidského hledání, kde ten hlavní rozhodující motiv jejich jednání je jen jejich vlastní sebeuspokojení.

Filip Sedlák|foto: Ondřej Tylčer

Když už se bavíme o vztahu Čechů k náboženství, stejně jako jsou Poláci spojováni s katolicismem, tak Češi jsou spojováni naopak spíš s náboženskou vlažností, bezvěrectvím nebo antiklerikalismem. Proč myslíte, že to tak je? Jsou Češi takoví bezvěrci, jako se zdá z průzkumů?

Za tím je opět nedůvěra Čechů v instituce. Je to nesnášenlivost spíše k církvi než ke křesťanství jako takovému. Jenomže křesťanství bez církve nefunguje a lidé to vědí. Takže hledají jinde. Jsou lidé, kteří jsou militantní ateisté, a to jsou lidé rozumní a dá se s nimi bavit. Ale lidé, kteří hledají, tak protože církev nepustí, aby jim mluvila do duchovního života, a hledají něco, co je nad nimi, nějaký smysl života, tak si plácají po domácku takové svoje náboženství. Z nějakých pohanských prvků, z prvků východních náboženství, které mají většinou potom už pramálo společného s tím původním, a pak s různými pseudonáboženstvími a úplnými nesmysly.

Jak to, že s ateisty se dá lépe bavit? Kde nacházíte společnou řeč?

Možná na nějakém racionálním uvažování. Pokud je někdo přesvědčený ateista, tak je schopný normálně racionálně uvažovat, ale křesťan, který se pravé víře vzdálil hodně daleko, se často pohybuje v různých bájích a pohádkách, které s racionálním uvažováním mají málo co společného, a tam se těžko hledá. Zvlášť když ten člověk má pocit, že je s vámi na stejné lodi, a vy si velmi drsně uvědomujete, že tomu tak není. Kdežto s ateistou mluvíte tak, že víte, že jste každý na jiné straně barikády. Přesto se můžete rozumně bavit o různých věcech.

Filip Sedlák|foto: Ondřej Tylčer

A je víra něco, k čemu se dá přistupovat racionálně? Vybavuje se mi takový ten známý výrok připisovaný někdy svatému Augustinovi, který říkal: „Věřím právě proto, že to je iracionální.“

Víra jako taková, pokud půjdeme k podstatě křesťanské víry, tak je hodně iracionální. Pokud bychom se ale opřeli třeba o C. S. Lewise, tak pro něj křesťanství je světlem, které nejlépe osvětluje svět, aby se mu dalo porozumět. Když vezmeme křesťanství jako nějakou pracovní hypotézu a budeme se o křesťanství bavit s ateistou jako o pracovní hypotéze, která dává světu nějaký smysl, tak se s ním o tom bavit dá.