Veřejnost násilí na ženách často nechápe a omlouvá, to je potřeba změnit, říká aktivistka Johanna Nejedlová

Náš rozhovor z cyklu Nová republika začal samozřejmě u otázek české identity, ale posunul se i do výrazně osobní roviny.

Stává se ti, že tě lidé nepokládají za Češku?

To je věc, která mě hodně rozčiluje, i když tomu spousta lidí nerozumí, že mají lidé automaticky pocit, že nejsem Češka. Přitom jsem se narodila tady, vyrostla jsem tady a nikdy jsem žádnou výrazně delší dobu nežila v zahraničí. Vždycky se někdo ptá, odkud jsem, tak mu řeknu, že jsem z Prahy. A on se zeptá: „No, ale odkud jsi doopravdy?“ No, tak se mu přiznám, že jsem z Jablonce nad Nisou. A teď vedeme debatu o tom, odkud tedy vlastně jsem. Pro mě je to zvláštní, protože si většinu času neuvědomuji, že nevypadám jako „Češka“. Ve chvíli, kdy vám tohle začne někdo říkat, tak já si uvědomím, že jsem nějaká jiná, a je to chvíle, ve které se necítím úplně přijímaná okolím. I když to ti lidi nemyslí nijak špatně, tak na mě to takhle působí.

Ovlivnilo to potom někdy tvoje vnímání češství a české identity?

Možná se potom snažím víc tvrdit a dokázat to, že jsem opravdu Češka. A co se týče rasismu, já nemám tolik negativních zkušeností. Myslím, že je to i tím, že jsem holka, k těm lidé přistupují jinak. Zažila jsem v jedné hospodě takovou zvláštní skupinku lidí, kteří se potom dostali i k tomu, že tam hajlovali. A jeden z nich ke mně pak přišel a řekl mi: „Hele, ale pro mě jako kdybys byla bílá.“ A chtěl se mnou popíjet.

To je zvláštní kompliment…

Oblíbenej. Ten jsem si dala na seznam divnejch lichotek.

Ty máš seznam divnejch lichotek? Zveřejni ještě nějakou…

Tak třeba: „Máš ruce jako poušť.“

Johanna Nejedlová v cyklu Nová republika|foto: Ondřej Tylčer

Tak ta je velmi zvláštní…

Já mám pocit, že někteří lidé tady mají zažitý rasismus, ale pak když potkají ty konkrétní lidi, tak mají pocit, že zrovna tady ten člověk je výjimka. A říkají si: „Já sice nemám rád černochy, Židy a tak dále, ale tady ten je v pohodě.“ Tohle, co řeknu, se spoustě lidí nebude líbit, ale podle mě s tím, jak se sem bude stěhovat čím dál tím víc lidí, kteří vypadají trochu jinak než ten „mainstreamovej“ Čech, tak se to bude měnit a ti lidé si na to zvyknou.

Pro tu starší generaci je ale tohle možná velmi těžko přijatelné. Třeba pro moji mámu bych řekl, že je noční můra představa, že u nás bude jednou v nějakých místech bílá menšina. Já jsem si to uvědomil nedávno, když jsem byl ve Francii. Jel jsem z okraje Paříže a byl jsem jediný člověk bílé barvy kůže v celém vagonu, a nějak mi to nepřišlo. Až pak jsem si uvědomil: tak teda tady by se moje máma cítila hodně nesvá. Tohle si myslím, že je asi velký rozdíl mezi dnešní mladou a starší generací z měst.

Já to vidím podobně, a asi je to i tím, že ti mladí lidé z českých měst také cestují a už se asi dostávají i do těch míst, kde je to běžné, že jsou tam lidé, kteří vypadají hodně různě.

Asi je to hodně i globalizací, mně přijde zvláštní si představovat, že když máme svět, který se tak moc propojuje, cestovat v něm na velkou vzdálenost je extrémně jednoduché, informace cestují bleskově, zboží cestuje, všechno se propojuje, tak že se nebude svět propojovat a měnit i tímhle způsobem.

Tak to asi je, a ještě mě k tomu napadá, že asi především ta starší generace má ne úplně pravdivou představu o tom, jací jsou ti Afričani nebo lidé, kteří nežijí v Evropě. A představují si je jako hrozné divochy. A pak jsou překvapení, že mají smartphone na cestě do Evropy. A neuvědomují si, že ti lidé mají sice nějaký jiný kulturní background, ale spoustu věcí s námi sdílí. A taky se třeba koukají na stejné filmy jako my.

Johanna Nejedlová |foto: Ondřej Tylčer

Jak ty ses vlastně dostala k boji proti násilí na ženách a proč jsi založila Konsent?

Pro mě byla zaprvé důležitá nějaká osobní zkušenost, ale zásadní pro mě byla chvíle, kdy se mě kamarád ptal, co má říct svým dcerám, že mají dělat, aby je nikdo neznásilnil. A já jsem měla pocit, že není moc věcí, co by mohly reálně dělat, aby zabránily tomu, aby se něco takového stalo. Došlo mi, že musí existovat nějaká osvěta nebo primární prevence, která bude fungovat tak, aby se to nedělo vůbec, nebo alespoň v menší míře.

To by vlastně možná měl spíš nějaký jiný otec učit svoje syny, aby to oni sami nedělali, než jen učit dcery, aby se tomu uměly bránit…

Přesně. A nejzásadnější impuls byl průzkum, který dělala organizace Amnesty International před třemi lety. Tehdy se snažili prosadit, aby Česká republika podepsala Istanbulskou úmluvu, což je úmluva o potírání násilí na ženách. A v rámci lobbingu za ten podpis dělali průzkum, který monitoroval, co si lidé myslí o tom násilí. A z něj vycházelo, že 63 procent lidí si myslí, že za znásilnění je spoluzodpovědná žena, které se to stalo. Třeba když byla vyzývavě oblečená, koketovala nebo byla opilá. A přišlo mi hrozné, že veřejnost sexuální násilí nechápe a ještě ho tak trochu omlouvá. Tehdy mi došlo, že tohle je potřeba změnit.

Kdy sis uvědomila, že tvoje aktivita padá na úrodnou půdu, že to má odezvu a lidi to zajímá?

To, že to má smysl, se dozvídáme od lidí, kteří nám to říkají. Potkáváme docela dost žen, které říkají, že jim to pomohlo pochopit nějakou nepříjemnou situaci, která se jim stala. Třeba že zažily znásilnění, ale neuměly to vlastně popsat jako znásilnění. Protože to si většina lidí pořád představuje jako filmovej zážitek, kdy stříká krev a všichni se u toho perou.

Johanna Nejedlová |foto: Ondřej Tylčer

Což tak nemusí vůbec být, protože to může proběhnout třeba od manžela nebo partnera a to násilí tam vůbec nemusí být tak brutální. Jeden konkrétní případ, kdy mi přišlo, že to má smysl, byl, když nám jedna žena vyprávěla, že její partner nikdy moc nerespektoval, když mu říkala, že s ním nechce mít sex. Ale on pak začal sledovat naši stránku na Facebooku. A když na ni pak začal sahat, a ona mu řekla, že to ten den nechce, tak on se zarazil a řekl: „Aha, když to nechce, tak to nechce.“

To je docela hmatatelný úspěch i celého „claimu“ té vaší kampaně.

To jo, z toho jsme vážně měly hodně radost.