Čelisti: SacroHany jako od telemámy

S mezizastávkou v Praze-Bubnech jsme si po nějakém čase opět vyšlápli na český film. Jmenuje se Hany a má něco, co mnoho dalších českých filmů nemá – ambice. Bohužel má zároveň něco, co má většina českých filmů. Mezery, nepřesvědčivosti, prázdnotu. Vít, který se na hadím ocase projel jednou ukřičenou nocí, neměl pro „generační výpověď“ příliš velké pochopení. Ono také nebylo moc co chápat.

Nad dokumentem Sacro GRA zavládl vzácný soulad, že první dokumentární vítěz festivalu v Benátkách byl tak trochu šitý na míru výročí a italskému sklonu hledat v anonymním mraveništi podivínské lidské osudy i sladce nesmyslné vzorce bytí. Přes všechny výhrady má ale snímek Gianfranca Rosiho hned několik nezapomenutelných míst, především pak vřískot larev a zlatého Buddhu Dana.

Čtěte také

A když známý fanoušek analogových převodníků Aleš zahlásil, že Televise bude!, tak také byla. Formálně hravý dokument ČT tak trochu budí pochyby, zda pro rozkoš z hry samé neztrácí schopnost vypovídat. Ale jako svěží vítr ve veřejnoprávní zatuchlině potěšil, avšak o něco méně než provokativně trapná a hraniční Parta Analog. S touhle televizáckou geronto-šarádou se člověk dotkne esence staré televizní prázdnoty, až z toho trochu mrazí.

Příště se nás dotkne Godzilla. Ale něžně.