Čelisti: Stephen King má rád klauny, limču a ulice po bouři
Díl z ranku těch hororových. Čert vem tančícího klauna Pennywise a prokleté město Derry v adaptaci Kingovy klasiky To. Co jsou všechny hrůzy podzemí proti tomu, když Čelisti postihne utkvělá představa…
Jejím pachatelem nebyl žádný film, nýbrž rapper Lucki Eck$, který v jednom ze svých tráčků zcela prokazatelně opakuje „mám rád limču“, o čemž se posluchači mohli přesvědčit hned třikrát. My taky. Především tu filmovou. Ale popravdě, od druhého filmového zpracování fenomenálního hororu To jsme čekali trochu víc než jen dobrou limču. Ale režisér Andy Muschietti nakonec z nadějné Kingovy látky vytáhl právě jen to. Film je to velice obstojný, chemie dětských hrdinů potěší milovníky Stranger Things, ale jako horor se TO topí v záplavě klišé a ne úplně promyšlených lekaček.
A pro milovníky tvorby Stephena Kinga jsme zařadili i jeden tajemný anketní vstup. Jaká je vaše nejoblíbenější adaptace Mistrovy knihy? Je Osvícení přesvícené? Je míle příliš zelená? Proč se Mlha ztrácí v mlze? A kdo si dnes pamatuje na skvost Stůj při mně?
Skutečné emo si užil až Dan Řehák, který se nechal očistit rodinným dramatem Hirokazu Koreedy Po bouři. Film nesmírně subtilní, tichý a skromný vypovídá malými slovy o největších věcech, otcovství, rodině, lásce i outsiderství. Japonský Čechov s kamerou znovu ukazuje, že na poli civilních dramat patří k nedostižným virtuosům.
A ještě drobátko kolumbijského pudru. Seriál Narcos pokračuje třetí sérií, v níž se musí obejít bez fantastického herectví Wagnera Moury alias Pablo Escobara. Dojmy z dosavadních zhlédnutých dílů? Zatím spíše napjatá očekávání, jak se tvůrcům povede rozehrát nadějné nové postavy a alespoň vyrovnat magický realismus předchozích dvou sond do života narkomafie.
Příští týden vás čeká díl jen o filmech, které všichni viděli nejméně pětkrát.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.