Čelisti versus Vary I: Vedro, vlaky, sebevraždy

Napřed něco málo šotoušství – máme rádi vlaky, ale rychlík Větruše prověří opravdovost takového citu. Odjíždí v 5:16, smrdí v něm koženkové dekády, jede tři a půl hodiny a staví na místech, která ve vás probouzí myšlenky na předčasný odchod ze světa. Asi i proto se po kratší aklimatizaci (dvě hodiny spánku a tropiko dělají divy) rozhodujeme odpálit festival dánským snímkem Bridgend, který pojednává o sérii tajemných sebevražd mládežníků ve velšském městě téhož jména.

Případ se opravdu stal a sám o sobě je tak mrazivý, jak jen nevysvětlená šňůra téměř osmi desítek oběšenců může být. Dánský čahoun Jeppe Rønde, který vedle vzrůstu vyniká hlavně tím, že si ve Varech našel před deseti lety manželku, se rozhodl pro velmi expresivní a mysteriózní přístup. Fikční svět jeho filmu působí odtrženě od reality. Chybí tu sociální sítě a mobilní telefony, které nahrazuje sektářské pouto mezi frustrovanými velšskými teenagery. Pokud se v neobyčejně nekonzistentním a zarážejícím způsobem beznázorovém filmu něčeho dopátráme, pak je to jakási hysterická síť vzájemných závislostí, která se odchodem dalšího člena komunity vždy trochu utáhne. Je to specifická forma revolty v až hororově depresivním maloměstě, na které shlíží hluboké lesy.

Právě kontrasty frenetického ručního snímání a statických záběrů krajiny z dílny kameramana Magnuse Nordenhofe Jøncka se starají o většinu působivých momentů. Muž, který stál za dravou vizuální složkou filmů zřejmě největších dánských mladých talentů současnosti, dua Noer/Lindholm, a snímal i dva klíčové severské seriály Zločin a Borgen, dovede alespoň chvílemi vytvořit iluzi chmurně mysteriózní atmosféry. Tu ale Bridgend uškrtí v těch nejhorších režijních a scenáristických chybách, nulových návaznostech, hysterických hereckých výkonech, nadužívání přebuzené zvukové složky a jalové snaze smíchat psychologii, drama a horor.

Vít Schmarc|foto: Aleš Stuchlý

Pokud současný severský film vyniká vytříbeným realismem a schopností postihnout narušený duševní svět dospívajících (zmiňme za všechny letos v Berlíně uvedené drama o poruchách příjmu potravy My Skinny Sister), Bridgend nabízí úplný opak. Snaží se „ztracenou generaci“ města sebevrahů vylíčit jako primitivní kmen i agresivní sektu, ale empatii nahrazuje hlasitostí a pozorovatelství tím nejnaivnějším vydíráním. Zejména poslední půlhodina bolí a uráží do té míry, že člověk a) soucítí s rodinami obětí, které se ocitají v pozici jedinců exploatovaných zoufale netalentovaným filmařem, b) přemýšlí, že kdyby měl mizerný film dar přimět člověka k sebevraždě, tak tenhle by musel jít rovnou do trezoru s nálepkou „životu nebezpečno“.

Agonizující začátek, po kterém se člověk skutečně začne bát, co ho ještě ve Varech čeká. První skok naslepo zkrátka skončil přistáním hlavou na kamenném dně, proto se Aleš pro dnešek rozhodl raději potrápit své Tělo skokem přes Kozu. Červený pavouk Radia Wave poctivě uplete svou filmově-kritickou síť zítra a doufejme, že se na ní nebudeme mít chuť oběsit.