Čelisti versus Vary II: Tělo jako důkaz

Každý se svým tělem zacházíme jinak: já například doháním k šílenství (a od včera i k rozmrzelým prosbám a pohoršeným poznámkám) své nejbližší sousedy v sálech neustálými prostocviky nohou, které v průběhu projekce mnohokrát změní polohu i tvar a nezřídka jsou tím jediným, co nebohý jedinec vedle mne z promítaného snímku vidí. O to víc jsem ocenil, jak sebejistou, inspirativní, neobyčejně komplexní a formálně vynalézavou úvahou nad fyzickým i duchovním rozměrem naší křehké schránky byl polský film Małgorzaty Szumowské Ciało (Tělo).

Rodinné drama, které si právem odneslo z letošního Berlinale Stříbrného medvěda za režii, v sobě s šokující suverenitou kloubí výsostně intimní polohy a nenápadné společenské přesahy, smrtelnou vážnost a značně svérázný černý humor, spiritualitu a všednost. Zdánlivě rozvolněná, ve skutečnosti až architektonicky vybroušená struktura snímku zahrnuje tři osamělé postavy, které se po svém vyrovnávají s hlubokou vnitřní bolestí a ztrátou: cynický policejní vyšetřovatel Janusz truchlí nad manželkou s lahví vodky, jeho anorexií trpící dcera Olga propadá za jeho apatického přihlížení sebedestrukci, zatímco její zdánlivě komisní terapeutka Anna se od nečekané smrti svého osmiměsíčního dítěte uchyluje k ezoterice a specifické verzi panelákového spiritismu. Všichni tři jsou naprosto životnými, přesvědčivými figurami, které ale zároveň reprezentují problémy a paradoxy současného Polska rozkročeného mezi zvolna odumírající tradicí a komplikovanými výzvami přítomnosti.

skok z nuly na sto: polský #Tělo shráblo v Berlíně cenu za režii zcela zaslouženě. nenápadnej killer. sídlištní spiritismus ftw! #Vary2015

— Čelisti / Radio Wave (@CelistiRW) July 6, 2015

Szumowska se dokázala natěsno přiblížit vrstevnatosti a neuchopitelnosti skutečného života, našim nejtemnějším obavám, zraněním a strachům, a přitom jej neokázale metaforicky přesahovat. Zajímá ji tělo ve své hmotné i nehmotné podobě; tělo jako symbol i prostředník pro duši. Její precizně nasnímaná studie žalu a lidské nejistoty je mimo jiné také úvahou o národní identitě ― o zemi, kterou zklamala náboženská víra, a proto se uchyluje k okultním praktikám. Jedna výše naznačená věc mě ani s odstupem nepřestává udivovat: jak Szumowska dokáže svůj film stavět s až klinickou, anatomickou přesností, která přitom nerezignuje na silné emoce a erupce absurdního humoru. Jak elegantně se věnuje niterným pocitům postav a současně neváhá mezi řádky kriticky komentovat náznaky šovinismu a netolerance. Kdyby Szumowska zvolila trochu subtilnější vyústění jinak skvěle rozehraného finále, šlo by o mistrovské dílo, jaké nemá v Polsku posledních let obdoby.

Na dnešní večer tudíž chystáme spiritistickou seanci, při níž vyvoláme ducha Gustáva Husáka a zeptáme se ho, kdo z nás dřív ulehne v důsledku brutálních přechodů mezi venkovním subsaharským vedrem a kinosály klimatizovanými na level Arktida.

Nezbývá nám než si u toho připomínat slavnou větu brazilského spiritisty a média Divalda Franca: Kdo miluje, není nikdy nemocný.

boxer Koza a jeho trenér-moskevský medailista Josef Sele #kviff2015 pic.twitter.com/gx4Xgb2aXz

— Čelisti / Radio Wave (@CelistiRW) July 6, 2015