Čelisti versus Vary III: Bůh z diskontu

Nemám ani tak na mysli bolestné zklamání z ceněného chilského dramatu Klub (El Club), které prodává divákům myšlenkově i formálně vyvanulou kritiku církevního pokrytectví, skrytou v mlze samoúčelně odpudivého vizuálu. Bohem z diskontu nemíním dokonce ani mistra Mela Gibsona, který ve své nové festivalové znělce předvádí cosi, co neskousne ani člověk, který viděl pětkrát Po čem ženy touží (a smál se). Stužková je milosrdné pojmenování pro tuhle snůšku špatného načasování a amatérských hereckých póz.

Larraínův #Klub největší zklamání so far #epicfail #epicfake #PředkožkaBoží #kviff2015

— Čelisti / Radio Wave (@CelistiRW) 8. Červenec 2015

Bohem z diskontu míním naopak velmi pozitivní úkaz v podobě ambiciózního pokusu Karla Markovicse nahlédnout problémy rakouské pracující třídy s empatií a důrazem na svéráznou spiritualitu. Známý herec před čtyřmi lety uvedl ve Varech znamenitý debut Dýchat (Atmen), sugestivní drama o dospívajícím klukovi, který nachází svobodu mezi kriminálem pro mladistvé a brigádou v pohřebním ústavu. Jeho nový snímek Supersvět (Superwelt) má ještě bizarnější zápletku – stárnoucí prodavačce z maloměstského supermarketu začne v hlavě promlouvat hlas boží, což zcela rozvrátí poněkud zatuchlý klid existence v satelitním městečku.

Markovics je inteligentní filmař, který rozhodně nepostrádá široký intelektuální záběr. Ačkoli se mu film jako celek svou vrstevnatostí a motivickou bohatostí občas vymyká z rukou, nic to neubírá na vzácné schopnosti vnímavě pracovat se zdánlivě nezajímavými postavami, nevysmívat se tomu, že jsou příliš banální, obézní a hloupé, ale nahlížet jejich všední strasti – citové vyprázdnění, ubíjející práci, nedostatek štěstí – s metafyzickým přesahem. Pokud máme občas tendence na vykonavatele „podřadných zaměstnání“ pohlížet jako na lidské roboty a stupidní konzumní automaty, Supersvět nám je otevírá jako pochopitelné, v něčem politováníhodné a v něčem bloudící bytosti, které uprostřed ohraničeného „polo-blahobytu“ svých domků prožívají malé, ale drtivé osobní krize.

Z filmu Supersvět |foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Film má přitom dar obdivuhodně balancovat mezi posvátným a přízemním, mezi spirituálními náznaky čehosi vyššího a neuchopitelného, a volnoběhem maloměstského života se všemi sousedskými konflikty, nevěrami a drobnými rituály, které drží život pohromadě. Je celkem jedno, jestli je divák přesvědčený, že hrdinka „slyší Boha“ (protože on sám jeho hlas neslyší), že se hroutí z řady drobných karambolů, že se snaží upoutat pozornost vyhaslého manžela... Karl Markovics nás totiž ve svém značně nedokonalém, ale i proto velmi lidském snímku nechává zakusit univerzální pocit marnosti a nejistoty. Je to právě naléhavá potřeba v něco věřit a skrze tuto víru navázat zpřetrhaná mezilidská pouta, která Markovicsovo diskontní evangelium (s několika skvostnými biblickými parafrázemi) sbližuje s dosavadním vrcholem festivalu – filmem Tělo Małgorzaty Szumowské.

Jestli se v evropské kinematografii rodí nová spirituální vlna, která hodlá hledat duchovno mezi paneláky a policemi s párkovými konzervami, může se mnou tímto počítat. Ruku na srdce: otázka „proč zrovna já“ může člověka přepadnout kdykoli a kdekoli. Třeba když krotí skákající pračku, nebo hasí hořící túje na zahradě.