Čelisti versus Vary VI: Horké hlavy, hladová srdce
Poslední den pobytu v karlovarském filmovém sanatoriu už ovládá lehká melancholie: veškeré festivalové procedury jsou u konce, osvícené restaurační meditace nad kvalitou jednotlivých snímků se slévají v jeden disharmonický chór, hladová srdce diváků jsou nakrmena emocemi, které bude mysl zpracovávat ještě dlouhé týdny.
Mezi ty náročnější pocity nakonec patřilo (nejen) čelistní rozčarování z toužebně očekávaného snímku Paola Sorrentina Mládí, který navzdory režisérově okázalé snaze připomínal spíš mělké a letargické terárium plné mudrujících ještěrů. Neříká se to lehko, ale těch několik emotivních a vtipných míst je tu draze vykoupeno přívalem dekorativního manýrismu, instantních pravd a patetického kýče. Do kategorie čistých absurdit pak spadalo setkání s dalším italským snímkem Hladová srdce – komicky přepáleným psychothrillerem o labilní matce ohrožující život svého malého dítěte, který je pro změnu festivalem mizerných autorských rozhodnutí, monotónní hysterie a nezáměrného humoru. Režisér Saverio Constanzo, jakýsi Hitchcock pro chudé (duchem), si zachránil pověst pouze úvodní, v jednom dlouhém statickém záběru snímanou scénou na pánských záchodcích, kterou jsme s Vítkem pro zájemce následně věrně přehráli na luxusních toaletách Grandhotelu Pupp.
Pachová stopa těchto filmů se naštěstí ztrácí v oslnivém žáru brilantního chorvatsko-srbsko-slovinského snímku Úpal, který pro mě patří k absolutním vrcholům přehlídky. Virtuózně natočený a nastřihaný triptych Dalibora Mataniće citlivě ohledává a odhaluje na počátku tří odlišných dekád (1991, 2001, 2011) ― pokaždé ve stejné vesnici a se stejnými herci ― podmínky lásky kontaminované etnickou nesnášenlivostí. Model, v němž mužský hrdina je vždy Chorvat a dívka naopak ze srbské rodiny, tu postupně míří od tragické polohy a šokujícího závěru první povídky přes pozvolný vzdor vůči hlubokému traumatu v druhé části až po střídmou naději v segmentu závěrečném, jehož poslední obraz se svou neokázalou silou vryje člověku hluboko pod žebra.
Způsob, jakým Matanić ryze kinematografickými prostředky charakterizuje jednotlivé etapy, buduje atmosféru plnou surově úzkostných emocí a vdechuje svým postavám život i na velmi omezené ploše, je skutečně unikátní. Zasazení všech tří epizod do uhrančivé kopcovité krajiny za slunečného letního počasí navíc funguje jako dobrý kontrapunkt k temným vášním, které v lidech za netečného přihlížení přírody bují. Nenásilně působí i leitmotivy vlčáka, který jako tichý svědek prochází všemi třemi povídkami, a vody, jež má vždy očistnou funkci a alespoň dočasně zchlazuje horké hlavy náchylné ke konfliktu. Přestože se chvílemi nevyhnul tematickým klišé a svému šestému smyslu pro efektivní střídání různě dlouhých záběrů už v poslední části tolik nenaslouchal, dokázal chorvatský režisér kongeniálně prolnout křehké a intimní milostné motivy s pohnutými dějinami regionu, v němž do euforické taneční párty zaznívá podvědomá hudba lidských kostí.
Film Úpal, který pro širší publikum objevil famózní herečku Tihanu Lazović a právem si odnesl Cenu poroty v canneské sekci Un Certain Regard, nezůstává nic dlužen svému názvu. Když jsem se po jeho zhlédnutí zmateně vymotal z Velkého sálu hotelu Thermal, bylo mi jasné jedno: zrovna tahle chorvatská procedura bude mít ještě seriózní následky.
#Mládí je neukázněný terárium plný letargickejch plazů. Paolo strašně chce, ale na rozdíl od Maradony to nedává ani levou rukou. #kviff2015
— Čelisti / Radio Wave (@CelistiRW) July 10, 2015Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
