Cena F. Peroutky pro psychiatra a filosofa

Oba laureáty Ceny Ferdinanda Peroutky za loňský rok, tedy Petra Příhodu a Petra Fischera, přes generační rozdíl spojuje mimo jiné to, že oba se k žurnalistice dostali až poté, co dosáhli vzdělání v jiných oborech. Příhoda je původní profesí psychiatr, v 90. letech působil také jako vedoucí Ústavu lékařské etiky a humanitních základů medicíny na lékařské fakultě UK, Fischer je zase vystudovaný filosof.

„Moje novinářské počátky sahají do dob normalizace, kdy jsem přispíval do samizdatovýho a exilovýho tisku, třeba do Tigridova Svědectví jsem psal asi nejraději. Když došlo k převratu, tak jsem v tom automaticky pokračoval, zejména v Lidovejch novinách a v měsíčníku Přítomnost, u jehož znovuvzkříšení jsem osobně byl,“ popisuje Petr Příhoda. Kromě zmíněných tiskovin přispíval i do přílohy katolického týdeníku Perspektivy a jeho úvahy se pravidelně objevovaly v éteru Rádia Svobodná Evropa a Českého rozhlasu 6.

Jak mu v jeho psaní pomáhala psychiatrie? „Ta lidoznalecká intuice, kterou si člověk jako psychiatr vycvičí – i když jsou i psychiatři, kteří jsou zabednění – ale ta šance je a myslím, že mi to hodně pomohlo.“ S tím souvisí i to, že častými tématy pro Petra Příhodu jsou lidské vztahy a práva, postoje k menšinám a znevýhodněným, problémy stáří i mládeže a školství. „Člověk, jeho chování, jeho motivace, jeho vztahy – to je moje téma už proto, že jsem psychiatr. Ale musím říct, že ta témata nacházím stále obtížněji. Mám pocit – a asi to souvisí s mým věkem, že je to furt stejný,“ uzavírá Petr Příhoda, který podle svých slov vzhledem ke zdravotnímu stavu bohužel aktivní novinařinu zřejmě pověsí na hřebík.

Ani Petr Fischer není úplně typickým zástupcem žurnalistického cechu. Přesto pro něj má prestižní novinářské ocenění váhu: „Já si ho vážím zejména proto, že se vlastně poměrně systematicky vyhýbám tomu, abych byl něčím takovým, jako je novinář. Já se v novinách snažím spíš přemýšlet nahlas, vnášet tam nějaký filosofický pohled. A jsem moc rád, že to někdo oceňuje, protože to zřejmě má smysl.“ Filosofii prý vlastně nikdy neopustil: „Jsou dvě roviny, ta první je, že člověk se samozřejmě musí něčím živit, takže v určitém věku se rozhodne, že zkusí psát do novin a postupně tam hledá svoji vlastní cestu. A posléze zjistí, že s filosofií to má mnoho společného. Filosof patří na agoru, má působit veřejně a má se zapojovat do veřejných debat. Nemá sedět ve své kanceláři nebo pracovně, dumat a psát si do šuplíku.“

Petr Fischer|foto: Robert Candra

Fischer tedy psal pro Lidové noviny (kde se později stal hlavním komentátorem), Respekt, A2, byl politickým analytikem BBC a vedl kulturní rubriku Hospodářských novin. Poslední tři roky (do loňského podzimu) byl vedoucím kulturní redakce České televize. „Je to vždycky boj o tu podobu, člověk nemá takové pravomoci, jak si třeba na začátku myslí. Ale je tam kvůli tomu, aby vybojovával takové ty milimetrové posuny, věci, o kterých by se v televizi v minulosti vůbec neinformovalo – ať je to nějaká alternativnější kultura, nebo téma, které by bylo pro spoustu lidí příliš okrajové a speciální. Mám pocit, že tato témata se tam dostala a že spousta lidí pochopila, že do veřejnoprávní televize patří,“ shrnuje čerstvý laureát Ceny Ferdinanda Peroutky.