Černobílý monitor, tlačítko turbo a desítky disket. Co obnášelo hraní her v minulém tisíciletí?

26. červenec 2021

Jardovi s Lukášem je přes třicet, a protože je Šárka tentokrát ve studiu nechala o samotě, rozhodli se k nerušenému vzpomínání. Zejména na ty doby, kdy tráva možná nebyla zelenější, ale hraní her bylo výsadou několika vyvolených, jejichž rodiče z různých důvodů pořídili domů počítač, nebo taky výsadou hrát u kamarádů

Lukáš tak hned zkraje vytasil historku, kterak poprvé v životě viděl naživo počítač – bylo to dokonce na Slovensku a ještě před sametovou revolucí. Jarda posléze z jeho popisu identifikoval, že šlo pravděpodobně o ZX Spectrum. U Möwaldových doma se ale jako první objevila až 386ka a už tehdy s ní Jaromír nebyl příliš spokojený, poněvadž v časopisech vyčetl, že na ní většinu tehdejší herní produkce už stejně nerozběhne, i tak si ale vychutnával Vlak či Wolfensteina.

U Grygarových si ovšem pořídili už 286ku s tlačítkem turbo, které umělo měnit rychlost procesoru a tím i zpomalovat příliš rychlé pasáže v akčních hrách. Kromě monochromatického monitoru disponovala Lukášova domácnost v roce 1991 také monochromatickou grafickou kartou, s čímž většina herních vývojářů nepočítala a i klasický Prehistorik získával úplně novou vrstvu obtížnosti.

Formativní zážitek pro Lukáše představoval shoot 'em up Xenon 2, Jardův důvod, proč chodit domů, byl pak na prvním stupni simulátor zimních sportů Ski or Die a také Wolfenstein 3D, z něhož Lukáš pro změnu zvracel. Postupně se ale moderátorská dvojice probojovala téměř až do současnosti. Řeč dokonce došla i na první zážitky s konzolemi či na stavění vlastní počítačové sestavy.

Proč si Jarda nikdy pořádně nezahrál Dune II? Jak důležitý byl pro devadesátkové hráče příkazový řádek? Představoval systém Windows herní revoluci?

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.