Černobylská radioaktivní romantika. „Stalkeři“ se vydávají na zamořené území
Říká se jim „stalkeři“. Výpravy do radioaktivitou zamořeného území kolem černobylské jaderné elektrárny se pro ně staly koníčkem, nebo dokonce drogou. Co je tam láká?
Elektrárna je třicet let po katastrofě oblíbeným cílem turistů z Ukrajiny i celého světa. Stačí si zaplatit zájezd a mikrobus vás z Kyjeva odveze až do města Pripjať, vybudovaného původně pro zaměstnance jaderného kolosu. S průvodcem se projdete „městem duchů“, navštívíte nejzajímavější atrakce, třeba opuštěné ruské kolo, a z dálky si vyfotíte reaktor.
Někomu to ale nestačí. Proto se lidé do „Zóny“, jak se nazývá radiací zamořené okolí elektrárny, vydávají na vlastní pěst. Nezastaví je ostnatý drát ani policejní hlídky. Zvláštní turisté, kteří si mezi sebou – ne úplně vážně – říkají „stalkeři“, míří nejenom do Pripjati, ale navštěvují i opuštěné vesnice v okolí. Míst k objevování je tu dost, Uzavřená zóna černobylské jaderné elektrárny má 2600 čtverečních kilometrů, je větší než Lucembursko.
Slovo stalker proslavil stejnojmenný kultovní film Andreje Tarkovského natočený podle knihy bratří Strugackých Piknik u cesty. Stejný motiv využila i úspěšná počítačová hra S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl. Ta se ale odehrává v blízké budoucnosti, ve které další katastrofa udělala z okolí elektrárny smrtelně nebezpečné místo.
Vstup do Zóny je sice přísně zakázán, ale pokud odtamtud nic neodnášíte, dostanete nanejvýš pokutu. Pravidelní návštěvníci si z policie proto nic nedělají. Mladý ukrajinský spisovatel Markijan Kamyš, který se do okolí černobylské elektrárny nelegálně vydává už víc než pět let, nazval svou knihu o stalkerech Protokolistán. Sepisováním protokolu totiž skončil nejeden jeho výlet.
Kromě pravověrných stalkerů ale oblast navštěvují i místní z okolních vesnic. Nevede je touha po extrémních zážitcích, spíš nouze. Cenné věci samozřejmě už po tolika letech v Zóně k nalezení nejsou, ale stále se tam dají najít třeba barevné kovy. Kromě zubu času tak veškeré stopy civilizace bezohledně ničí i nenechavé ruce. Stalkeři se takovým lidem raději vyhýbají, často to jsou alkoholici, kteří kov mění rovnou za denaturák.
Nelegálové, jak se stalkerům také říká, si naopak cení zachovalých domů. Vyhledávají proto ty, které leží hluboko v zapovězeném území. V některých žijí i nepočetní navrátilci, lidé, kteří se rozhodli přes zákazy a nebezpečí vrátit do svých domovů na evakuovaném území. O jejich osudy mají v poslední době zájem filmaři z celého světa – Američané třeba v okolí elektrárny natočili povedený dokument Bábušky z Černobylu.
Mimo opuštěné vesnice a pionýrské tábory v lesích patří k zajímavostem Zóny také obří radiolokátor Černobyl-2, vybudovaný v 70. letech, aby globálně sledoval starty raket. Gigantické zařízení svůj úkol nikdy nedokázalo skutečně plnit, a navíc rušilo krátkovlnné rádiové vysílání na celém světě svým vytrvalým ťukáním. Říkalo se mu proto také Ruský datel. Jedním z potěšení nelegálních návštěvníků je vylézt po anténách až nahoru a kochat se výhledem na Zónu odtamtud.
Ve světě bez lidí je mnohem snazší než kdekoliv jinde potkat divoká zvířata. Pověsti o zdivočelých kočkách nejspíš pravdivé nejsou, vlci tu ale žijí docela jistě, stejně jako divočáci a rysi. Velmi nebezpečné prý je, když se náhodou utáboříte v domě, u kterého se usadila rysí rodinka, která právě má mladé.
Začínající nelegálové vyráží na cesty celí nervózní v maskáčích a s plynovými maskami. Nadšeně se pak fotí u první rozpadlé stodoly. Ti zkušenější už na postapokalyptickou romantiku tolik nedají a v Zóně zůstávají klidně celé týdny. Bezpečnost neřeší, na většině míst radiace nedosahuje nebezpečné úrovně.
Co vlastně stalkery na jejich výpravy láká, není snadné pochopit. Pro některé z nich je Zóna skoro drogou. Postihlo to i spisovatele Kamyše, který ji navštívil už padesátkrát. Byl tam v každém ročním období, v Zóně jednou dokonce slavil silvestra. V knize Protokolistán napsal: „Pro mě je Zóna prostě relax. Mám ji místo moře, Karpat a hald, místo Turecka, plného opálených krásek a zalitého vychlazeným mojitem.“
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
