Český film v roce 2016: Nová naděje?
Už v roce 2015 se v kinech začaly objevovat české filmy působící překvapivě nečesky. Filmy, pro které se nedá použít snad žádná z téměř zlidovělých charakteristik, výstižných pro příliš mnoho zdejších titulů. Zdá se, že „figurkaření a človíčkování“, „chcípáctví“, „bezčasí“, snaha „pozlobit, ale vzápětí pohladit“, názorová nevyhraněnost a konformita z českého filmu s nástupem několika silných debutů vyprchávají.
„Když jsem přišel před deseti lety do Čech, nejvíc mě zajímaly dokumenty, hrané filmy mi přišly příliš konformní, natáčely se spíš komedie. V poslední době vznikají osobité filmy, které méně dopředu kalkulují s tím, kdo na film přijde, a jsou víc autorské,“ říká Olmo Omerzu, původem slovinský absolvent FAMU, autor Rodinného filmu. Do určité míry tak shrnuje to, co o jeho celovečerním debutu a dalších snímcích, mezi které patří Schmitke, Já, Olga Hepnarová, Polednice, Rudý kapitán nebo Prušinovského Kobry a užovky, říkají filmoví publicisté.
Čtěte také: Uhrančivé kobry a váhavé užovky
„Je vidět, že se česká produkce přepólovala od vysloveně mainstreamových filmů cílících na velké publikum k artovému filmu nebo k polohám mezi mainstreamem a artem,“ odpovídá filmová publicistka a teoretička Lucie Česálková. „Hlavní rozdíl je v tom, jak tyhle filmy vypadají, jak komunikují s divákem a že jsou ochotné překročit české hranice,“ doplňuje Kamil Fila. „U všech těch filmů je vidět, že je nezajímá jenom příběh nebo hrdina, takové to české človíčkování, figurkování tam není. Kromě toho, že ty filmy nějak vypadají, tak si všímám i zvuku, současní filmaři dost dbají na to, jak jejich filmy zní.“ Podle Fily je filmům občas i špatně rozumět, protože zvuk víc odpovídá tomu, jak reálně vnímáme. Příkladem může být Rudý kapitán, který stojí na „zašumlaném zvuku“.
Nová radikalita
„Dřív bývaly filmy pozoruhodné tematicky nebo vedením herců, úplně jinými věcmi, než je třeba práce kamery. Například filmy Bohdana Slámy se pohybovaly v terénu sociálního, artového filmu, ale že bych si některý z nich pamatoval třeba i pro kameru, to určitě ne,“ srovnává kritik Hospodářských novin Tomáš Stejskal. V porovnání s ostatními českými filmy poslední doby je zjevná i větší nekompromisnost filmových debutů, ať už tematická – jako u Olgy Hepnarové, formální u experimentálního Schmitkeho, nebo v podobě Omerzova nahlížení žánrů.
Myšlenka natočit film o Hepnarové vznikla z fascinace její vlastní nekompromisností. „Nebyli jsme fascinovaní zlem, ale extrémním řešením situace, do které se dostala. Její Acta non verba pro nás byl text v československém prostředí nevídaný, my tady o věcech spíš mluvíme, než je děláme, natož udělat takovou věc. Když jsme viděli dokument o Hepnarové, řekli jsme si ‚Ježišmarjá, co to je? To je tak podivný...‘, to, jak ty věci formulovala, nás pak definitivně přesvědčilo, že je to zajímavej případ,“ říká jeden ze dvojice režisérů filmu Petr Kazda.
Hepnarová v Koreji
Publicisté i samotní tvůrci zdůrazňují schopnost filmů obstát v evropském kontextu. „Tvůrci se dnes už musí zabývat tím, jak ty své české příběhy vyprávět tak, aby jim rozuměli i lidé za hranicemi,“ říká režisér seriálu České televize Modré stíny a producent Rudého kapitána Viktor Tauš. „Dlouho tady všichni hráli na malým českým písečku,“ souhlasí Kamil Fila. „Čekali, že se jim tady celý film také zaplatí, což je nesmysl. Teď se tvůrci líp učí, jak získávat koprodukce, jezdí do zahraničí, na workshopy, pitchingy, polknuli tu pýchu a berou to.“ Mladí režiséři, jako je Omerzu, jsou zvyklí počítat se sháněním různých zdrojů podpory od začátku své filmařské kariéry. „U Rodinného filmu mám pětistrannou koprodukci, znamená to, že ten film půjde do kin ve všech pěti státech, zároveň hledáme další teritoria, kde ho promítat. Jde o způsob přemýšlení, nekončí to tím, že se film promítne v Čechách a pak bude někdy v televizi.“ Jeho film se má objevit v tureckých kinech, Olga Hepnarová i Schmitke se promítaly na festivalech v Koreji.
Čtěte také: Režiséři Já, Olga Hepnarová Tomáš Weinreb a Petr Kazda: Jsme proti trestu smrti
Dnešní debutanti jsou v kontaktu s evropským prostředím už od začátku studia. „Mají možnosti v zahraničí navštěvovat celou řadu vzdělávacích programů, konzultovat svoje tvůrčí vize v rámci oborové komunity, to také v 90. letech nebylo. Náš film dřív nebyl tolik zapojený do evropských struktur, dnes jsou státy a instituce lépe provázané i komunikačně,“ vyjmenovává Lucie Česálková. Podle Česálkové změna souvisí i se změnou fungování Státního fondu kinematografie, který financuje i vývoj projektů, neprodukují se proto rychlokvašky. „Státní fond teď skutečně funguje a pracuje na tom, aby se nám stal partnerem a ovlivňoval fungování kinematografie,“ souhlasí Viktor Tauš. „Dobrým krokem bylo zadání studie o českém filmu, je to fascinující práce, která dopodrobna analyzuje čtyři hlavní skupiny filmů, které u nás vznikají v kontextu způsobů jejich vývoje.“
Výchova „mistrů“
Podle Kamila Fily jsou současné náznaky kvalitativní změny v českém filmu také důsledkem práce vedení FAMU. „Před x lety na FAMU přišel Michal Bregant, na jeho koncepci pak navazoval Pavel Jech. I když se to spoustě lidí nelíbí, jejich cílem bylo vychovávat nezávislé umělce, velké osobnosti nebo individuality, kterým se musí podřizovat ostatní. Dost lidí tenhle elitismus dráždí, ale dá se tím dokázat to, že ty filmy pak budou zajímat i někoho v zahraničí.“
Tomáš Stejskal mluví i o vzájemné podpoře autorů na FAMU i mimo ni. „Producenti a režiséři spolupracují, prohazují si role. Jsou to koneckonců i podmínky, ze kterých vyrostla česká nová vlna. Nebyli to jen ti geniální solitéři, Forman, Papoušek a další spolupracovali dohromady na scénářích. Nevím, jestli se rodí něco podobného, ale je tu určitě silnější zázemí a energie.“ Funguje i vzájemná inspirace. „Když jsem viděl Polednici, cítil jsem něco, co si naposledy vybavuju u Jízdy Jana Svěráka – chtěl jsem se hned zvednout ze židle a jít točit,“ říká nadšeně Tauš.
Česká nová vlna? Spíš posun k evropskému standardu
Aleš Stuchlý a Vít Schmarc z pořadu Čelisti upozorňují na to, že přes všechen posun žádná „nová vlna“ v Česku nevzniká. „Nemyslím si, že by bylo tolik o čem mluvit, odehrála se nějaká kvalitativní změna, ale že by bylo tolik filmů, které by stály za rozbor, se mi nezdá. Pociťuju posun v tematické nebo formální odvaze, ale nemám pocit konzistentní vlny, která by se dala definovat,“ říká Schmarc. „Výraz česká nová vlna je nesmysl, je chybné ji používat i v případě něčeho tak koherentního, jako je rumunská nová vlna, zkrátka za těmi filmy nestojí žádný program, žádná jednotící myšlenka,“ doplňuje Stuchlý. Oba dva mají současné období změn spíš za „záblesky nadějí“. „Hraje tu roli i to, že úroveň české kinematografie byla tak tristní, že jakákoliv odchylka od normy najednou působí, že se začíná dít něco velkého,“ uzavírá Schmarc.
Čtěte také: Modré stíny: Když Česká televize točí quality TV
Podle Fily se český film momentálně posouvá ke standardu typickému pro zbytek Evropy. České filmy se přestávají dělit na divácké hity, na které přijde milion lidí, a malé snímky, kterým se vyčítá nízká návštěvnost. „V posledních letech klesla celková návštěvnost na půlku, už ani Troškovy filmy nepřitáhnou do kina dost lidí, nejúspěšnější film má dnes asi 200 000 diváků. Tím se setřely rozdíly. Nakonec může být rentabilnější malý film, který když se prodá ven, vydělá víc než hloupá česká komedie, která se dá prodat maximálně na Slovensko.“ I v ostatních evropských zemích je běžné, že artové snímky vidí jen malé publikum. Fila uvádí typický příklad, kterým je Trierova Nymfomanka, v Dánsku ji vidělo méně diváků než u nás. „Někde to může mít až krizovou podobu jako v Rumunsku, kde filmy objíždí festivaly, třeba se jim i podaří vyhrát Oscara, ale doma se na tyhle filmy, ke kterým se vzhlíží jako k ideálnímu sociálnímu realismu, nechodí. Zná je jenom publikum v západním světě, je to bizár.“
Média však jako by o český film už dlouho ztrácela zájem. Možná bylo čekání na dobrý film už příliš dlouhé. „Jako bychom nad tím zlomili hůl,“ říká Fila. „Přitom opravdu zažíváme nějakou renesanci. Já sám jsem dřív český film spíš ignoroval. Teď je ale vidět, že změna nastala, a je nutný o tom mluvit. Tak se snažím.“
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
