Čeští Jamajčané Nana Zorin

Pro začátek, aby bylo jasno, Nana Zorin je prima kapela. Skládají příjemné písničky, jakých není nikdy dost. Písničky s dobrými aranžemi, postavené na dubu, trip hopu, stejně tak na tanečnějších odnožích lounge music. Všechny nedostatky, které budou níže popsány, jsou velmi jednoduše napravitelné. Neleží totiž v hudebním neumětelství, jako spíše v ne zcela ujasněné koncepci, jak by se měla kapela prezentovat. Když na pódium vystoupí MC Dr. Kary se svým směšným hábitem a umělými červenými dredy, je to trapné. Dredy, to je posvátná věc, dredy si člověk musí zasloužit, musí si s nimi zažít své, musí se o ně starat. Kary se svým bohorovným strýčkovským výrazem, vykřikující "Legalize", vypadá pokud ne zrovna trapně, pak přinejmenším nepřístojně. Nepochybuji o tom, že to, co dělá, myslí v dobrém. Problém je v tom, že se do své role tolik zažil, že z toho trčí pozérství. Když vystupuje s Pro Soundsystémem v Akropoli, není to zas takový problém. Na malém prostoru si nemůže dovolit tolik laciných patetických gest, je nucen vystupovat střídměji a civilněji. Na koncertu s Nana Zorin vypadá ale spíše jako karikatura toho, co chce říct a co má rád. Bílej kluk v hábitu a umělými dredy, co si hraje na moudrého Jamajčana, to působí buď směšně nebo rovnou drze.

Celý koncert s tanečníky a vůbec velkolepě pojatou show Naně Zorin spíše uškodil. Pokud se nedíváte na pódium, nevidíte trapného Karyho a (byť dobrou a stále suverenější) Niku B, která se ale k jeho velkohubému strejdovskému projevu vůbec nehodí, slyšíte prostě příjemnou šlapavou muziku, do které i Karyho hlas bez problémů sedne. Jednou je to v pravidelném bušení uhánějící taneční hudba, jindy procítěná náladovka, která naopak více než na rytmu stojí na citlivé práci s aranžemi a atmosférou. Ne náhodou pak z koncertu máte pocit, že je to spíše nahlas puštěná nahrávka nežli skupina na pódiu. Ta totiž jako by se pod tím vším ztrácela, jako by k tomu všemu byla navíc, jako by každý vizuální kontakt s kapelou onu hudbu spíš snižoval a podkopával její věrohodnost. Ve chvíli, kdy vidím Karyho, okamžitě ztrácím k hudbě Nana Zorin většinu respektu, protože jak mohu brát vážně někoho, kdo nemá ani tolik úcty ke svým fanouškům, aby s nimi jednal na rovinu? Poslední, co bych k jejich jinak velmi uvolněné hudbě potřeboval, jsou převleky, kostýmy, umělé dredy a tanečníci.

V kontextu výše řečeného je pak velice zajímavá informace o tom, že se kapela chystá vydat živé album. To je slovo do pranice!