„Chtěl jsem si zazpívat,“ říká Milan Děžinský o básních inspirovaných Nezvalem i klimatickou změnou

23. duben 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03242289.jpeg

Nová kniha laureáta ceny Magnesia Litera za rok 2018 Milana Děžinského se jmenuje Hotel po sezóně a podle autora jde o sbírku anachronických básní. Hned z prvních veršů má čtenář pocit, že musely být napsány v paralelním vesmíru, kde ještě pořád frčí rýmované básně.

„Chtěl jsem si zazpívat,“ vysvětluje Děžinský ve virtuálně vedeném rozhovoru ze své pracovny v Roudnici nad Labem, kde vznikala většina jeho básní. Rytmus a melodičnost textů v Hotelu po sezóně odkazují na slavnou generaci meziválečných básníků, takových, jako byl Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl nebo Jaroslav Seifert. Svoje rýmované básně Děžinský psal posledních dvacet let, prý „jen tak bokem“. Verše si zapisoval na okraje papíru, na záložky rozečtených knih, kam se schovaly na dlouhé roky, než na ně básník náhodou znovu narazil.

Hotel po sezóně působí už svým názvem jako sbírka plná melancholie a nostalgie. „Může to vyvolávat dojem určité opuštěnosti, nakonec, jak říkáš, Magnesii Literu už jsem dostal, takže jsem básník po sezóně,“ vysvětluje s trochou nadsázky Děžinský, „možná je to dobrá doba vrátit se ke starým, osvědčeným básníkům první půle dvacátého století. Odhodlal jsem se s tím vyjít ven, protože jsou to básně, které jsem nikdy nepublikoval.“ 

Milan Děžinský: Hotel po sezóně

Děžinský také tvrdí, že Hotel po sezóně je sbírka anachronických básní, ale není to tak docela pravda. Ve svých variacích na Nezvala či Seiferta se nebojí aktualizací, a tak jeho básněmi často poletují drony nebo jimi prochází environmentální žal. „Žiju v malém městečku, na kraji města, kousek je les, mám tady velikou zahradu, kde trávím podstatně dost času. Nemůžu nevidět, co se posledních šest, sedm let děje. Ta devastující horka a to, jak se proměňuje vegetace v okolí místa, kde bydlím, to je něco, co se nedá přehlédnout. Dost mě to trápí, asi nejsem jediný, kdo prožívá takový environmentální smutek. Je to téma, kterému se nedá vyhnout, ani kdybych tisíckrát chtěl.“

„Jestlipak básník říká ještě něco dnešku?“ ptá se v jedné básni Milan Děžinský. Poslechněte si Liberaturu, ve které zkoumáme, jak je to se slávou meziválečných básníků, i to, jak vypadá ryze současná báseň.

Spustit audio