Chybami se člověk mučí. Proč je těžké připustit si vlastní omyl, nevymlouvat se a odpustit si?

„Důležité je, jak jsme byli vychováváni. Jaký jsme měli prostor pro učení nových věcí.“ V hlavě můžeme mít přesvědčení, že musíme být perfektní, že se musíme snažit. Často ho přejímáme od rodičů, ale ne nutně. I když máma a táta na děti netlačí, chválí je za píli a nedělají tragédii z podprůměrných známek, děti mohou napodobovat jejich chování. Rodiče totiž sice na své děti nároky nemají, na sebe ale ano. A učíme se nápodobou, ne jen instrukcemi.

Iveta Hrotková|foto: Barbora Linková,Český rozhlas

„Když uvidím někoho zakopnout, mám o něj starost. Pokud ale zakopnu sama, nevnímám kontext, je mi trapně.“ Emoce, které v nás chyby a omyly vyvolávají, jsou pro zpracování a pochopení chyb důležité. Když se naučíme přijímat pocit studu, smutek, vztek, který přichází po neúspěchu, rychleji a snadněji se vyrovnáme s chybováním a můžeme se snažit dál. Je dobré také přemýšlet o tom, proč některé chyby opakujeme. Může to být signál, že se snažíme na nesprávném místě. Ale také nás to může naučit překonávat překážky.

„Kdo se nejčastěji vymlouvá a svádí vinu na druhé? Dítě. Snaží se chránit pocit vlastní hodnoty.“ Dospělí lidé by se ale měli naučit chyby poznat a přiznat. Omluvit se, snažit se o nápravu a neužírat se tím, co se jim nepovedlo. Zároveň by se měli vlídně stavět k druhým. Každý má právo na chybu. Vyčítání a vytahování starých přešlapů vztahy jen zhorší.