„Co se stalo, ti dojde až po letech,“ říkají holky, které zažily sexuální násilí ve vztahu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy holka - dívka - žena

„Jinou možnost, než o tom mluvit, nemám,“ říká Kateřina. „Chtěla jsem to říct nahlas, aby si to uvědomili i další,“ vysvětluje Ester. Jedna dlouho netušila, že se jí děje něco špatného. Druhá se po traumatizujícím zážitku ke svému tehdejšímu klukovi ještě více přimkla. Obě zažily sexuální násilí ve svém prvním vztahu. Mluví o ponížení, o ztrátě důvěry a sebejistoty. Obě dívky ale také spojuje odhodlanost a odvaha, při rozhovoru podpořená pár cigaretami na uklidněnou.

Kateřina: Měla jsem dojem, že je tohle normální, když chodím se starším klukem

Proč ses rozhodla svůj příběh uveřejnit?
Má to několik důvodů. Zaprvé se díky kampani #MeToo vytvořilo dočasné, virtuální prostředí, ve kterém se tak trochu oprostíš od strachu a už se to nebojíš říct tak moc jako dříve. Už asi  před rokem mě ale začalo zajímat, jak bych mohla pomoci lidem, kterým se stalo to samé, co mně. Zjistila jsem, že jinou možnost, než o tom mluvit nebo s nimi mluvit nebo se pokusit to nějak medializovat, nemám. No, a před časem jsem si uvědomila, že jsem se s tím nevyrovnala tak dobře, jak jsem si původně myslela. Po letech je to pro mě aktuálnější než dřív.

Můžeme teď zkusit mluvit o tom, co se ti stalo?
Můj nejvíc traumatizující zážitek přišel už v prvním sexuálním, respektive regulérním vztahu. Bylo mi šestnáct, chodila jsem se starším klukem, kterému bylo dvacet. Vlastně jsme spolu moc nechodili. Já si myslela, že ano, on si myslel, že ne. Měli jsme hodně sexu. Já jsem se tehdy cítila strašně cool, že mám staršího kluka – moje spolužačky byly zaseklé na vodění se za ruku nebo psaní esemesek. Pak jsem jednou byla u něj na nějakém večírku. Byl tam ještě jeden kamarád, který nás seznámil. S kamarádem jsem šla do vedlejšího pokoje, že se budeme o něčem bavit – už si moc nepamatuji, proč jsem tam šla. Přišel i ten můj (ne)kluk. Začali mi navrhovat, jestli bych se nevyspala s kamarádem, prý mu to můj (ne)kluk slíbil. Nebyla jsem ani moc opilá – do osmnácti jsem moc nepila. Přišlo mi to hloupý, jako blbý fór, spíš jsme se tomu smáli. Když jsem ale chtěla odejít, nepodařilo se mi to. Společnými silami mi v tom zabránili. A pak, když to řeknu fakt sprostě, se na mně hezky, kamarádsky vystřídali. Pak jsem měla dovoleno odejít.

To je moje největší trauma, které se podepsalo na tom, jak vedu svoje další vztahy. Je to už deset let. Až teď vidím, jak velký vliv to na mě mělo. Tomu klukovi jsem důvěřovala, byl to můj první velký vztah. Vyřešila jsem to tak, že jsem s ním pak normálně chodila, jako by se nic nestalo. Měla jsem dojem, že je to normální, když chodím se starším klukem. Vytěsnila jsem to s tím, že to je v pořádku, když to udělal tenhle kluk.

Kdy ten vztah skončil?
Ještě pár měsíců po tomhle incidentu jsem mu říkala, že ho mám ráda a že bych s ním chtěla být nějak normálně. Řekl, že ne. On se rozešel se mnou.

Pamatuješ si na bezprostřední pocity potom, co sis uvědomila, že to, co se stalo, nebylo v pořádku?
Myslím, že pocit, že je něco špatně, ve mně byl od momentu, kdy se to stalo. Akorát jsem ho zatlačila. Pamatuju si, že když se to pak znovu otevřelo, byla jsem primárně vzteklá. Nejen v mém případě, ale obecně je to pro mě nejvíc ponižující věc, co můžeš člověku udělat.

Co ti na té zkušenosti přijde nejhorší? Která ta hrana nejvíc řeže?
Nejhorší mi teď připadá, že tě taková věc ovlivní celoživotně. I když to máš takzvaně vyřešené, zůstane to v tobě napořád. Přijde mi hrozné, že ti může ovlivnit život jeden člověk z tak strašně nízkého důvodu. Přitom to ale nemá důvod, určitě to nebylo tak, že by si kluci řekli „jo, teď to uděláme, protože chceme té holce zničit život“. To byl nějaký momentální pud. Je mi z toho smutno. Vidím teď, že mě to za deset let hrozně ovlivnilo a mohlo to vypadat úplně jinak, kdyby se to nestalo.

Klíč k určování ublížených agresorů. Co odhalila kampaň #MeToo

#metoo

Nedávno jsem četl, že pokud chcete ve svém okolí odhalit nácka, stačí napsat vágní tweet nebo status proti nim. Jakmile se někdo začne rozčilovat a vysvětlovat vám, že nemůžete všechny nálepkovat jako nácky, voilà, máte svého nácka. Podobným způsobem zafungovala kampaň #MeToo, jejímž vedlejším efektem byl hromadný coming out sexuálních predátorů, byť třeba jen internetových.

V čem tě to tedy ovlivnilo?
Zničilo mi to sebedůvěru celkově, co se týče mezilidských vztahů. Cítím se v tom trochu zaostalá, jako kdybych se tou událostí zasekla. Bojím se toho, že mě lidi nemají rádi, že mě využívají, že vlastně pro ně nejsem důležitý prvek v životě. Takže když mám pocit, že se tahle domněnka potvrzuje, mám tendenci si ty lidi přitahovat. Většina lidí se smrtelně neurazí, protože ti kamarád zrušil večerní hospodu. Když to někdo udělá mně ve chvíli, kdy se necítím dobře, dokáže mě to naštvat a rozesmutnit.

Je něco, co by člověk, který tu zkušenost jako ty nemá, měl vědět? Bacha na takovou situaci, bacha, když máte v těle tenhle pocit?
Jakmile cítím, že se mnou někdo jedná tak, že to ve mně vyvolává fyzické zhnusení, pocit na zvracení, je to pro mě varovný signál, že mám odejít, že by to mohlo vyústit v něco nepříjemného. Může to být něco, co člověk řekne, nebo to, jak se mě dotkne, jakmile to takhle cítím, vím, že se od něj musím dostat co nejdál. U každého to funguje jinak. Představ si, že ti někdo něco zašeptá – mně by se z toho udělalo blbě. Jiná holka by ztuhla hrůzou. Většinou se mi to stává s cizími lidmi. Když se mi to stane s kamarádem, tak ten pocit nepřichází. Ale kamarád to může udělat úplně stejně jako někdo cizí.

Může se ti taková věc přihodit v regulérním vztahu? A pokud ano, co s tím dělat?
Určitě může, protože to na tom nic nemění. Cizí člověk, kamarád, milenec, to je jen společenské rámování vztahu, ale jak se ten člověk chová v takových situacích, to neovlivní. Kdyby se mi tohle stalo v regulérním vztahu, věděla bych, že je něco velmi špatně. Řešila bych to víc než nějakým útěkem, také by to na mě víc dolehlo. Když na tebe sáhne cizí kluk, tak ti to může být jedno. Ve vztahu se ale naruší důvěra. Asi bych z toho vztahu odešla, ale jak jsem vyprávěla svůj příběh, a když se podívám na své ostatní vztahy, ve kterých jsem zůstávala takříkajíc příliš dlouho, možná bych v tom zůstala. Ale určitě bych se potom stáhla do ulity jako při prvním vztahu. Zase by se objevila potřeba si člověka více přitáhnout, dokázat si, že mě má rád, že to nemyslel zle. Že je to v pořádku. A to je přesně to, o čem jsem mluvila. Takhle člověk ve vztazích vůbec nemá přemýšlet.

Ester: Uvědomit si, co se mi stalo, byla ohromná úleva

Proč ses rozhodla, že svůj příběh uveřejníš a vystavíš se tak dalším lidem?
Těch důvodů je několik. Vůbec jsem netušila, že se mi něco špatného dělo, dokud jsem si nepřečetla pár článků na stránce Když to nechce, tak to nechce. Až tehdy mi došlo, že některé epizody nebyly v pořádku a že možná moje další problémy byly spojené se sexuálním násilím. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, že se to možná děje spoustě dalších žen, které si to třeba ani neuvědomují. Všechno to proběhlo na takové zvláštní, podvědomé úrovni. Myslím, že ani můj bývalý přítel netuší, že se něco takového dělo a že to bylo sexuální násilí.

Zkus mi říct svůj příběh.
Byl to můj první dlouhodobý vztah. Myslím, že jsem byla hodně naivní, ale také, že mě ten vztah hodně stál. Měla jsem toho kluka ráda. Sebe jsem hodně upozadila, svoje potřeby, názory, svůj život. Hodně energie jsem věnovala tomu, že chci být s ním. On po mně vyžadoval velké ústupky, nelíbili se mu moji přátelé, práce. Ani jsem si neuvědomovala, že mu pořád ustupuju, tak to bylo nastavené.

holka - dívka - žena

Myslím, že sex byl zpočátku prostě přirozený, oba jsme to chtěli, oba jsme byli zamilovaní. Později jsem si ale sex už neužívala, cítila jsem se jako kus masa. Čím déle jsme byli spolu, tím větší problém to pro mě byl. Jak jsem ale říkala, všechno to probíhalo na nevědomé úrovni. Vůbec jsem neuvažovala nad tím, že s ním vlastně ve většině případů sex mít nechci, ale mám, protože spolu žijeme. Používal hodně manipulativní způsoby, jak mě donutit, abych s ním spala. Říkal třeba, že jsem frigidní... Já tomu věřila. Myslela jsem si, že je to moje chyba.

Měl také rád anální sex, což já nenávidím. To byla další věc, do které mě často nutil a já ji odmítala. Když jsem ji odmítla, musela jsem to nějak vykompenzovat, takže jsme měli normální sex. Když už jsem k análnímu sexu někdy svolila, ležela jsem pak v posteli, a plakala a on to ani neviděl, ani nezaznamenal.

Co tě z toho všeho nejvíc bolí?
Asi to moje ponížení, to, že jsem to nechala být. Fakt nevěřím tomu, že to dělal úmyslně. Myslím, že nevěděl, co dělá, co mi tím způsobuje. Nejdéle jsem pak řešila to, že jsem tohle dovolila. Ztratila jsem pro sebe důstojnost.

Nepřemýšlela jsi nad tím, jestli tě vůbec má rád? Dokáže si člověk ve chvílích, kdy je sex nebezpečný nebo zraňující, říct, že je ve vztahu problém?
Ve spoustě jiných věcí náš vztah fungoval. Můj bývalý kluk se dokonce choval láskyplně, měl mě rád. Hlavní problém byl, že kvůli tomu sexu se ze vztahu ztratila důvěra. Ovšem opět jen na podvědomé úrovni. Přestal ale pro mě být člověk, se kterým bych sdílela niternosti, protože to nejintimnější, co spolu mohou dva lidi dělat, zmuchlal do kuličky a zakopal do země.

Co bylo dál?
Dost záhy jsem ho začala nenávidět. Nic takového jsem k nikomu necítila a znovu cítit nechci. Byla to echt nenávist. Neměla jsem tu emoci ale spojenou se sexem, spíš s jinými bolestmi, s tím, že jsem musela odstřihnout své přátele a jiné věci, které jsem měla ráda. Musela jsem k nim po rozchodu zase hledat cestu. Musela jsem si vzpomenout, co vlastně mám ráda. Vždyť já ráda chodila na procházky, na výlety! Když jsem se dostala do fáze, kdy jsem sama se sebou zase začala být v pohodě, začala jsem řešit nenávist k němu. Řeknu asi ještě jednu důležitou věc – náš vztah skončil tak, že mě podvedl s jinou holkou a pak mi to řekl. Později se vztek obrátil ke mně samotné. Zlobila jsem se na sebe, že jsem ho nechala překračovat své hranice, že jsem ho nechala kontrolovat můj život.

Jak tě může mít někdo rád a zároveň ti dělat v posteli něco, co nechceš?
Fakt nevím. Zpětně mi přijde, že jsem možná v tom vztahu vůbec nebyla důležitá. Byla jsem tam jen proto, aby se necítil sám.

V e-mailu jsi mi psala, že tvůj příběh pro mě možná nebude dost zajímavý. Proč?
Psala jsem, že jsem nezažila žádné psycho, že bych byla týraná. Ale myslím si, že v takových vztazích žije spousta žen. Sama sebe nevidím jako oběť sexuálního násilí. Ve chvíli, kdy mi došlo, že se mi něco stalo, šlo o takové aha momenty. Říkala jsem si – tak tohle se dělo, tak tohle je důvod, proč byla moje důvěra tak narušená. Víc jsem začala chápat, co se dělo. Měla jsem čirou radost z toho, že jsem se někam posunula. Už necítím nenávist. To je důvod, proč jsem se ti ozvala. S pochopením se moje nenávist rozpustila. Chtěla jsem to říct nahlas, aby si to uvědomil někdo jiný. Pro mě byla ohromná úleva si to vyjasnit.

Tyto rozhovory vznikly ve spolupráci s kampaní Když to nechce, tak to nechce. Díky organizaci Konsent a kampani Když to nechce, tak to nechce jsme našli ženy, které zažily sexuální násilí ve vztahu a dokáží o svých traumatech mluvit.