Dabér zemřel! Rozhovor s Johnem Turturrem
Hlavní hvězdou 46. ročníku MFF Karlovy Vary byl americký herec s italskými kořeny John Turturro, který na nejvýznamnějším tuzemském filmovém festivalu uvedl ve světové premiéře snímek Někde dnes večer, který je inspirován sedmnáct let starým filmem zavražděného nizozemského režiséra Thea van Gogha. Pod taktovkou režiséra Michaela Di Jiacoma si v něm Turturro zahrál společně se svou manželkou Katherine Borowitzovou.
Muž, který se ve filmu poprvé objevil ve Scorseseho Zuřícím býkovi (1980), je v očích mnohých fanoušků spjat především s filmy bratří Coenových. Za hlavní roli v jejich postmoderním dramatu Barton Fink (1991) si odnesl Zlatou palmu z Cannes a na stejném festivalu byl oceněn i Turturrův autobiografický režijní debut Mac (1992). Mezi jeho další významné role nepochybně patří cholerický hráč bowlingu Jesus Quintana z Coenových geniální komedie Big Lebowski (1998) nebo židovský šampion televizní vědomostní soutěže Herbie Stemple v Redfordových Otázkách a odpovědích (nominace na Zlatý glóbus, 1994).
Dobře naladěný John Turturro a jeho manželka i herecká partnerka Katherine Borowitzová se s naším redaktorem Alešem Stuchlým dali krátce do řeči nejen o svém novém snímku, ale i o vztahu k dílu bratří Coenů, vášni pro hudbu Neapole, natáčení postelových scén a výhodách italského dabingu.
Oba máte zkušenosti jak s natáčením malých nezávislých snímků, tak i blockbusterů či televizních produkcí. Nakolik odlišná byla vaše společná práce na filmu Někde dnes večer pojednávajícím o dvou fobických jedincích, kteří mají problémy se sociální interakcí a navážou vztah skrze erotickou telefonní seznamku?
K.B.: Každopádně to bylo všechno pěkně rychlé. Mám ráda, když je natáčení trochu intimnější. Občas, když vidím přípravy nějakého vysokorozpočtového snímku, mám pocit, že se dívám na přestárlé děti, které si pouze hrají s drahými hračkami. Při realizaci filmu Někde dnes večer jsem si byla jistá, že každý je na place výhradně proto, že chce soustředěně přispět k vyprávění tohohle pozoruhodného příběhu. Nikdo neposedával okolo, nikdo nezevloval.
J.T.: Je to tak, podobný druh energie je velmi prospěšný. Tento typ atmosféry nám pomáhal naplnit režisérovu vizi: učinit navzdory všem výstřednostem naše postavy uvěřitelnými. Jistě, moje postava bere prášky, Katherinina hrdinka se bojí vyjít ven z bytu, ale v psychologickém profilu obou postav by šlo zajít do mnohem větších extrémů. My jsme režiséru Michaelu Di Jiacomovi vyprávěli o lidech, které známe, a jež mají mnohem šílenější problémy, než hrdinové tohoto snímku; on si ale vybral jen to, co potřeboval, a co se mu hodilo do jeho estetického záměru. To, co jsem řekl o realističnosti těch postav platí i navzdory tomu, že v příběhu samotném se místy odráží Michaelova fascinace pohádkovým žánrem.
Znamená to, že jste oba aktivně spolupracovali na scénáři?
J.T.: Ano, pracovali jsme na něm, skutečně jsme mu pomáhali na svět. V momentě, kdy byl hotový, byl ale projekt kvůli nedostatku financí odložen. Když pak Michael získal na projekt peníze, měl jsem pro změnu nasmlouvanou jinou práci. Museli jsme do toho nakonec skočit hned - po hlavě.
Někde dnes večer je vlastně jakási urbánní bajka, v níž na jedné straně stojí těžko zvladatelné poruchy chování a na straně druhé doteky neočekávané naděje. Bylo právě napětí mezi těmito prvky tím, co vás na projektu lákalo?
K.B.: Souvisí to s tím, že všichni, kteří se podíleli na tomhle filmu, doufají v jednu věc: že se svět nerozpadne na dvě části, mezi nimiž povede hranice oddělující ty zdravé a ty nemocné. Mezi pohodlím a trýzní přece existuje celá škála pocitů. Svět zabydlují i zranění lidé, kteří nemohou „normálně“ fungovat, ale to ještě neznamená, že by měli být diskvalifikováni ze života.
J.T.: Moje postava messengera Woolyho může navzdory svým fóbiím ve společnosti jakž takž obstát, nicméně agorafobická Patricia patří k lidem, kteří se před světem raději zcela uzamknou. Spousta lidí v dnešním světě trpí samotou. A mnoho z těch, kteří jdou každé ráno ven a žijí takzvaný normální život, je navzdory tomu, jak se tváří, také zoufale samo. Občas má každý z nás chuť, nechat život jen tak ubíhat, od všeho zmizet. Právě tohle nás zajímalo. Mluvíme tu o něčem, s čím se potýkáme úplně všichni.
Di Jiacomův film je remakem komorního konverzačního snímku režiséra Thea van Gogha. Nakolik jste se chtěli držet originální předlohy?
J.T.: Původní snímek je samý sex. Sex, sex, sex, když to Katherine viděla, po dvaceti minutách měla dost. Michael tenhle motiv výrazně potlačil, a já myslím, že i v tom se skrývá úspěch jeho adaptace. Víte, dobrých sexuálních scén je ve filmech jen velmi málo, skoro nikdo je neumí pořádně. Já jsem jich ve svých filmech režíroval docela dost a myslím, že v tomhle jsem opravdu dobrý (smích). Na druhou stranu, hrát v lechtivých scénách mi nikdy nevadilo, měl jsem na plátně sex se spoustou žen: s Katherine, s Cate Blanchetovou nebo Emily Watsonovou. Ale ještě lepší než postelové scény s herečkami bylo hraní s Arnoldem Schwarzeneggerem – ten člověk se hýbe i mluví úplně jinak, než kdokoli na této planetě (smích).
Ve svém zatím posledním snímku, který jste režíroval – hudebním dokumentu Passione (2010) – se zaměřujete na hudbu italského města Neapole. Proč jste si vybral právě tuto lokalitu?
K.B.: Víte, on vážně miluje Neapol. Není to jen tím, že tam pracoval, cítí k tomuhle místu skutečnou náklonnost.
J.T.: Můj hudební vkus je multikulturní, stejně jako celé tohle bláznivé město. Neapol je tavící kotel různých inspirací, a když jste alespoň trochu kreativní člověk, tak vás pohltí. Takže když jsem byl vyzván, abych tenhle projekt realizoval, neváhal jsem. Líbí se mi, že Neapol, která svým mixem kultur připomíná přístav, má vlastně dvě hudební tradice: klasickou a populární, přičemž mě přeci jen o něco víc zajímá ta populární. Titul snímku vychází ze slavné neapolské písně z počátku 19. století; později mi Francis Ford Coppola prozradil, že to byla nejoblíbenější písnička Marlona Branda.
Plánujete se po čtyřech dokončených filmech věnovat filmové režii i nadále nebo vás víc láká návrat k divadlu?
J.T.: Momentálně se chystám režírovat tři jednoaktové hry na Broadwayi, v nichž bude hrát i tady Kathy. Jednu hru napsal Ethan Coen, druhou dramatička a scenáristka Elaine May a třetí dokonce Woody Allen. Vážně netuším, jak se mi to povede. Jediné, co můžu říct, je, že do toho půjdu obětavě (smích). Zkoušet začínáme na konci srpna a premiéra je naplánována na konec září.
Když padlo jméno Ethana Coena – on a jeho bratr Joel do značné míry definovali vaši kariéru. Existuje nějaký režisér (ať už žijící nebo ne), který pro vás v životě sehrál obdobně podstatnou roli?
J.T.: Vždycky jsem zbožňoval poetiku a styl Luise Buňuela, na němž mě vždycky bavilo i to, že svá velká díla začal tvořit až po padesátce. Bratři Coenovi jsou jiný případ – ti debutovali už ve třiceti, a jak velkolepě! Variabilita jejich filmů a invence, kterou do nich vkládají, to se jen tak nevidí. Tvorba Coenových jako by se pořád vyvíjela, stačí se podívat na jejich poslední film Seriózní muž, v němž hrála malou roli i tady Katherine. Tenhle snímek je tím lepší, čím víckrát ho vidíte. I když, musím se přiznat, že já jsem ten film viděl vždycky pouze v italštině. Ale myslím, že to bylo určitě ještě lepší než originál (smích).
Já moc velkou důvěru v dabing nechovám...
J.T.: Vážně? Já miluju dobrý dabing. Někteří herci mají jedinou slabinu – svůj hlas. Občas se podaří v jiné zemi najít dabéra, který tuhle mezeru jedinečně vyplní. O to pochopitelnější pak je, že určití herci pro nějakou konkrétní zemi zemřou v době, kdy zemře jejich výhradní dabér.
K.B.: To by byl skvělý název filmu: „Dabér zemřel“. Snímek o hledání nového dabéra. Myslím, že by ho měli natočit bratři Coenovi (smích).
J.T.: Rozhodně! Mimochodem: svůj režijní debut – film Mac – jsem viděl v japonštině, italštině a francouzštině. A japonská verze mě bavila nejvíc.
Já jsem ho viděl s českým dabingem.
J.T. Skutečně? A byl dobrý?
Výborný. (zavládne všeobecné veselí)
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
