Daniel Pitek je na dovolené každý den. Svým hospodařením proměnil kraj pod Milešovkou v malý ráj

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Daniel Pitek

Pod Hromovou horou, jak zvou Němci Milešovku, hospodaří Daniel Pitek od roku 2001. Kromě osvíceného hospodáře jde o veřejně aktivního odborníka, bez kterého se debata o stavu české krajiny poslední roky neobejde. Na svých pozemcích v Českém středohoří částečně navazuje na sudetskou tradici extenzivního sadaření, obnovuje louky a renovuje památky zasazené do krajiny. Za ochranáře se nepovažuje, činnost ho musí primárně uživit.

„Především jsem lesák a zemědělec. Musím mít nějaký ekonomický výnos, abych to mohl táhnout. Kdybychom si tu jakože hráli, že budeme tvořit nějakou krajinu a budu jenom ochránce přírody, tak všechna ta údržba stojí peníze,“ startuje svůj proud vyprávění Pitek, zatímco mě vozí bílým pick-upem po svém gruntu mezi obcemi Milešov a Černčice. Když vykupoval pozemky od restituentů, místní JZD bylo z kamenité lokality na ústupu, protože se nedařilo pěstovat konvenční plodiny s takovou efektivitou jako o pár kilometrů dál v Polabí. Pozemky si pomalu brala příroda, zarůstaly šípkem a plevelem.

„Zarůstající plochy jsme museli vyřezat, ale nechali jsme hromadu solitérních stromů. Začali jsme pást a pravidelně sekat, pole jsme převedli na trvale zatravněné porosty. A pak jsme se rozhodli vrátit na část těch pozemků sady,“ popisuje Pitek postupný proces revitalizace krajiny do současné podoby, která má svůj předobraz v tradici a historii místa. Už teď je ze sadů nějaký výnos, v plné síle budou plodit kolem 500 tun ovoce ročně. Jinak rodinná farma Pitků produkuje seno, štípané dříví, ovčí vlnu a maso ze skotu. Veškerá produkce souzní s historickou funkcí specifické krajiny sopečného původu v Českém středohoří. Laureát ekologické Ceny Josefa Vavrouška za rok 2015 je dobrým příkladem zemědělské praxe, která jen nevytěžuje přírodní zdroje, ale naopak svou aktivitou ráz krajiny přímo spoluutváří.

„Já jsem se narodil na Šumavě, v šesti letech jsem se dostal sem do Českého středohoří. Z druhé strany rodiny tu byli usedlíci už od války. Děda Růžička mě hodně držel v přírodě. Naučil mě spoustu věcí kolem stromů a kytek,“ odkrývá částečně genealogii rodu Pitek, který spolu s Asociací soukromého zemědělství rozjel projekt Pestrá krajina. V Čechách a na Moravě přežilo násilnou kolektivizaci jen něco málo přes jedenáct set drobných zemědělců. Do rozjetého vlaku JZD po převratu naskočily velké agrární podniky, které ovládají sedmdesát procent současné zemědělské produkce. Ačkoli máme po odečtení zahrádkářů kolem dvou milionů vlastníků zemědělské půdy, hospodaří na ní jen 30 tisíc subjektů, v tom jsme nechvalní evropští lídři.

Program Pestrá krajina má podpořit malé a střední podniky, stejně jako rodinné farmaření jako jediné udržitelné, přírodě blízké a smysluplné hospodaření, které už ze své podstaty utváří krajinu zdravou a schopnou přestát výkyvy klimatické změny. „Maďaři mají na přibližně stejné výměře šest set tisíc zemědělských subjektů, takže mají dvakrát víc malých a středních podniků. Poláci mají dva miliony zemědělských subjektů. To nám ukazuje, že je jejich venkov mnohem pestřejší a životaschopnější,“ jmenuje příklady zemí se srovnatelnou historickou zkušeností.

Přestože je o něco složitější začít teď, než bylo v devadesátých letech, i tak se podle Pitka vyplatí s prací v přírodě začít, pokud máme tu možnost. „Lidi jezdí do přírody na dovolenou a já v přírodě pracuju, takže jsem vlastně na dovolené každý den. Tvoříme si tu takový svůj ráj,“ uzavírá výrazná osobnost současného selského stavu Daniel Pitek.

Jaký typ hospodaření je podle Daniela Pitka nejlepší pro člověka i pro krajinu? Jak proměnil zemědělskou činnost po převzetí pozemků pod Milešovkou? Změní se způsob rozdělování zemědělských dotací? Poslechněte si celé Podhoubí.

Spustit audio

Odebírat podcast

Související