Příroda nemá být víc než člověk. Botanik Jiří Sádlo se „mrcasí v sajrajtu“ a píše o tom knihy

„Jsou to pochopitelně spojité nádoby. Spousta odpadků z tvrdé vědy přetéká na hranici beletrie,“ vystihuje asi nejpřesnějším možným způsobem svoje mimovědecké psaní Jiří Sádlo, který je konzistentní ve své oblibě všeho okrajového, přehlíženého a banálního. Kniha Krajina! je rozdělena na několik volně provázaných procházek třeba po okolí Budče na Kladensku, Vysočině, rovinách, Sudetech a podobně. Podivné místopisy v sobě mísí lyrické založení pozorovatele, který si zkušenost rád obohatí fragmenty legend a historkami z hospod, ale také ohromnou erudici, jejíž původ musíme hledat v Botanickém ústavu Akademie věd ČR, kam chodí Jiří Sádlo zkoumat hlavně nepůvodní druhy rostlin.

Jiří Sádlo – Krajina!|foto:Nakladatelství Kodudek

Satalice, kde Sádlo s rodinou bydlí v domku tak mohutně porostlém břečťanem a psím vínem, že dlouho nebyl dohledatelný na satelitních snímcích žádného mapového portálu, procházíme za dusného letního dne a já poslouchám vyprávění odvíjející se od sotva znatelných znaků v krajině vesnice, které jsou pro běžného člověka skryté nebo nerozluštitelné.

„Teď jdeme ulicí, která má správný název pouze v jednom směru. Je to ulice K Nádraží, zatímco my jdeme od nádraží a jdeme z tak neznatelného kopce, že je to vidět, jen když je prudký déšť. Tady už jsme v Polabí, jsme těsně za plochým rozvodím mezi Vltavou a Labem,“ rozehrává Sádlo svoji interpretační geobotanickou hru po cestě k centru – satalickému kruháči.

Jiří Sádlo na Pavím vrchu|foto:Jonáš Zbořil, Český rozhlas

Několika slovy se zmíní o přírodní památce Satalická bažantnice, kam samozřejmě ostentativně nejdeme, což vystačí k tomu, abych se doptal na vztah pražského biologa ke konzervování přírodně hodnotných lokalit. „Naprosto přesné by bylo říct, že ambivalentní. Na jedné straně je jasné, že nedokážeme tu starou přírodní rozmanitost ochránit jinak a účinněji než prostřednictvím nějaké územní ochrany. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že tento způsob ochrany je jakoby náhražkový. Je to něco na způsob dětských domovů, které jsou zlaté, ovšem jen tehdy, když nejsou autentičtí rodiče k dispozici,“ vysvětluje poutník a sociální botanik.

Procházka po boku Jiřího Sádla by byla neúplná bez návštěvy hospody. I v tomto případě ctí Sádlo nonkonformní vkus. Skončili jsme v motorkářské minihospůdce Ducati, jejíž výloha všechny nečleny motoristické komunity od vstupu vyloženě odrazuje. Uvnitř bujelo poctivé odpolední ševelení nad pivem.