David Lynch: Meditace pivem opojeného klauna

Především ale posloužily jako důkaz zájmu o další Lynchovu studiovou produkci. Na jinak inspirativní žánrovou roztříštěnost pilotního singlu navazuje nyní za velkého mediálního šumu čtrnáctistopá deska Crazy Clown Times.

Sofistikovaná ponurost a duševní hlubiny Lynchových transcendentálních meditací se zde střídají s prostým hračičkovstvím dospělého muže – nestárnoucího laboranta hudebních experimentů, který uprostřed noci dopíjí svůj patnáctý šálek kávy a odkráčí na několik hodin jamovat ve svém domácím studiu. A jak se sám autor nechal slyšet: „Všechny skladby na desce začaly jako jam, který nakonec našel formu a objevila se slova.“

Přes zdánlivou melancholii a křehkost některých skladeb je deska především plná Lynchovy oblíbené kritiky maloměšťáckého primitivismu. Například scéna v titulní Crazy Clown Time. Vysokým hlasem tu, možná po vzoru vlastní postavy ze seriálu DumbLand, napodobuje pisklavého usmrkance nechápavě přihlížejícího opileckým orgiím dospělých kolem sebe. Text je plný ženských těl v roztrhaných svršcích kropených pivem. V podobném duchu se odehrávají i postrockovou kytarou protkané tracky Football Game či prvoplánově vulgární Speed Roaster. Oba téměř jako vystřižené z fantazií grázlovského fotbalisty Bobbyho či machistického řidiče kamiónu Lea, známých maloměstských padouchů oblíbené série Twin Peaks.

David Lynch – Crazy Clown Times|foto: Sunday Best Recordings

V kontrastu s nimi stojí hypnotické techno a electropopový optimismus písní Good Day Today či Stone´s Gone Up, které pravděpodobně můžeme přikládat nedávnému očarování autora dívčím syntetizérovým triem Au Revoir Simone.

Spojující linkou této hodinové grotesky opojených klaunů je tak především ohýbání hlasu. Odvážné pěvecké gesto režisér rozumně doprovodil zdravým úsudkem. Zvážil své vokální možnosti a řídil se tak pravidlem – když hlas nejde ohnout přirozeně, musíme jej modulovat, lámat i přiškrtit dodatečnými efekty. A tak se na albu dočkáme atonalit, distorzí a vocoderů všeho druhu. Někdy plánovaně mrazivých, jindy spíše komických. Jako v případě zmiňované Football Game, která připomíná ospalý ranní monolog starého pána s kartáčkem v ústech.

Nazývejme to s úctou k mistrovi jeho vlastním slovníkem – „moderní blues“ rozkládající se na osmašedesátiminutovém disku je tak trochu náhodným hodem rozdílných kvalit. Alespoň bychom tak objasnili metaforu hrací kostky na jeho obalu. Zvýrazněná jednička na jejím čele se tak pro mě osobně stává symbolem pro vítěznou píseň alba. Úvodní „hostovačku“ Karen O v plynule ujíždějící a lákavě temné roadmovie, která zároveň nejlépe navazuje na nedávný Lynchův hudební přínos na snímku Inland Empire.

Tak jako u režisérových filmů, také u interpretace hudby se jistě objeví řada spekulací a komentářů k jejímu výkladu. Možná, že nám Lynch nabízí svým albem pouhý nástroj, který můžeme pomocí vlastní invence vykládat a přetvářet do zapeklitějších poloh. A tak vám závěrem nabídnu jednu i já – pusťte si titulní píseň Crazy Clown Time třeba pozpátku a nechte ji prolínat s Badalamentiho klávesami z Lauřiných scén Městečka Twin Peaks. Třeba vás na moment zabaví víc než jeho originál a mistr experimentů by z vás jistě měl radost.