Dean Blunt skládá radikální poezii policejních sirén a věčných cizinců

Představte si zvuk, který uslyší jen někteří z nás. Tímto způsobem v Británii odhání mladistvé delikventy. Po stanicích metra nebo u budov nadnárodního řetězce fastfoodů jsou tam nainstalované vysokofrekvenční alarmy, na které reagují jenom mladší pětadvaceti let. Některá represivní opatření se ale dají otočit zpátky proti autoritám, jako to udělali školáci s vyzváněním TeenBuzz využívajícím stejné frekvence 17,4 kHz – když vám přijde smska během hodiny, učitelka si toho nevšimne. Mnozí návštěvníci nedávné výstavy Deana Blunta v londýnské Cubitt Gallery tento doprovodný zvuk taky neslyšeli.

Čtěte také

„Snažím se jen starat o sebe a zase slyším zatracený sirény,“ napůl odříkává a napůl rapuje Blunt – fascinaci někdy děsivými zvuky ulice přenáší i na album „BBF“ Hosted by DJ Escrow. Nelze si při tom nevzpomenout na poslední album jeho kolegyně z Hyperdub, elektronické producentky Fatimy Al Qadiri, která prokládala své beaty zvuky sonických děl používaných na rozhánění demonstrací. Pouliční nepokoje si Blunt pamatuje z londýnských čtvrtí Tottenham a rodného Hackney z roku 2011, ty začaly po zastřelení černošského mladíka Marka Duggana. Působit posluchači až fyzickou bolest, to je něco, s čím Blunt pracuje dlouhodobě – při vystoupeních nechává návštěvníky zaposlouchat se do pošramocených nahrávek deště, které mu připomínají Hackney, a vzápětí je bičuje stroboskopy, až ti slabší omdlévají.

Dean Blunt na OFFu v Katovicích|foto: Miloš Hroch

Když Blunt přehrával naživo skladby z předchozích desek, jako byla rozchodová The Redeemer nebo Black Metal o přebírání symbolů bílé hudby černošskými umělci, často se dojímal k slzám. Jinak tomu nebude ani u té aktuální, byť mluví o strukturálních společenských problémech sahajících hluboko do historie. „Jsem hrdý na to, že jsem Brit,“ opakuje se ve smyčce tři a půl minuty na pozadí decentního samplu nástroje připomínajícího loutnu. Úryvek je vystřižený z řečí R&B zpěváka Craiga Davida při přebírání britských cen MOBO za černou hudbu. Blunt tím chce říct, že přistěhovalci se z podřízené role nedostali ani přes několik generací a statusová hierarchie je neotřesitelná. Je to hned jasnější z rozhovoru pro americké veřejnoprávní rádio NPR: „Nejsem Brit ani trochu, Britové mi to řekli.“ Samozřejmě že provokuje, jak to má ve zvyku.

Oporou je tu Bluntovi pravděpodobně smyšlená postava DJe Escrowa promlouvající na albu se silným přízvukem a grimeovou flow. Kromě něj se zde objeví britská producentka Micachu v něžné skladbě God Hour. Ta se nejvíc blíží hypnagogickému popu Bluntova dřívějšího projektu Hype Williams – Micachu tu na chvíli vystřídala jeho někdejší múzu Ingu Copeland. Pod deskou se dále podepsal venezuelský producent Arca, který ve své hudbě podobně zkoumá proměnlivost identity. Jak tedy výsledek zní? Chvílemi to je nesmělý folk s kytarovými samply, pak zas nenápadný hip hop, o kousek dál zasněný pop přecházející v recitaci nebo nesnesitelný hluk. Žánry jsou pro Blunta stejně nepotřebná kategorie jako rasa, proto mezi nimi tak bezmyšlenkovitě kličkuje.

Babyfather – “BBF” Hosted by DJ Escrow |foto: Hyperdub

Jeho současná umělecká metoda připomíná tvorbu černých básníků a hudebníků sdružených ve skupině The Last Poets. Tito předchůdci rapu po boku s Gilem Scott-Heronem propojovali radikální poezii s minimalistickým hudebním doprovodem, nejdřív jen perkusivním groovem. Jako by se jim Blunt tím, jak osekává výrazové prostředky, čím dál víc blížil. Na novince vydané pod pseudonymem Babyfather zůstává britský performer autentický, tajuplný i mnohoznačný a daří se mu předat onu zkušenost, jaké je to být cizincem. Její poslech bolí stejně jako jekot policejní houkačky – tedy zvuk, který se pro některé nedobrovolně stal soundtrackem každodenního života.

Hodnocení: 80 %
Babyfather – „BBF“ Hosted by DJ Escrow (Hyperdub, 2016), 50 min.