Deerhoof vítězí v souboji se Zlem

Deerhoof patří po celých šestnáct let své existence mezi nejoriginálnější a nejinvenčnější kapely šestistrunné scény a jejich aktuální album Deerhoof vs. Evil to suverénně potvrzuje. Po minulém, víc než dva roky starém Offend Maggie, které přineslo pořádnou porci osobité indie-kytarové riffáže nakrájené originálními rytmy a kořeněné hořkosladkým vokálem Satomi Matsuzaki, se tentokrát opět překonali, hlavně co se týče zvukové rozmanitosti a až neuvěřitelného množství nápadů. Jen s minimální nadsázkou se dá říct, že v jedné skladbě Deerhoof je jich tolik jako na celém albu mnoha jejich žánrových souputníků.

Oproti hodně rockovému předchůdci tentokrát Deerhoof nasadili mnohem popověji laděné skladby, ve kterých je navíc kytara často upozaděná ve prospěch desítek nejrůznějších klávesových a syntetických zvuků. Přesto občas nechybí důležitá dávka garážové odrbanosti, která organicky vyvažuje akademickou skladatelskou erudici Grega Sauniera a jeho evidentní posedlost detaily.

Deerhoof - Deerhoof vs. Evil |foto: Polyvinyl Record Company

Deerhoof si opět s potěšením dopřávají drobné exotické výlety, ať už jazykové (do katalánštiny a japonštiny) nebo muzikální, například ve flamencově střižené baladě No One Asked to Dance nebo v coververzi instrumentálky Let´s Dance the Jet ze soundtracku k obskurní řecké komedii z konce šedesátých let.

Deerhoof vs. Evil je album sebevědomé kapely, která si svůj hudební svět s dětským zaujetím a hravostí buduje mimo dosah vnějších trendů. A je to svět čím dál tím víc pestrý a propracovaný, z něhož navíc čiší - jakkoli otřepaně to může znít - obrovská radost z hudby. Dvě bonusové skladby, rokenrolem a funky šmrnclé živáky z New Yorku, to dokazují i posledním případným pochybovačům. Ti, kteří viděli drobnou Japonku s baskytarou vyskakovat půl metru do vzduchu při pražském vystoupení před dvěma lety, nejspíš přesvědčovat nepotřebují.

Deerhoof vs. Zlo - 10:0