Deníky nejsou pro staromilce. Učí radosti z banalit a pořád vedou nad Facebookem
„Dnes jsem ve škole zmlátil Bajanského, pak jsem přišel domů a zmlátil jsem Evičku, pak přišla domů maminka a řekla, že jsem nějaký nemocný,“ vzpomíná Kateřina na úryvek deníku svého tatínka. To on přivedl čtyřiadvacetiletou novinářku k psaní deníků. Začala ve dvanácti a přestane prý až s dětmi. Proč se neobejde bez večerů s propiskou, notesem a sklenicí vína?
Vidět sebe jako ostatní
„Nejdřív to byla taková klasika, milý deníčku, to a to a to. Později jsem si začala psát reflexe toho, co se mi stalo,“ vypráví Kateřina. Dnes má jasno v tom, v čem jí pomáhá samotářská, pro někoho možná trochu příliš sentimentální a zastaralá aktivita. „Když se v mém životě něco opakuje – selhání ve vztazích, v práci –, tak v deníku hledám podobnosti. Snažím se vybavit se, jak jsem to řešila tehdy, jak jsem se cítila. Zkouším se z toho poučit.“ Pátrání v denících pomohlo Kateřině obrousit hrany při problematickém rozchodu a hlavně pochopit jeho důvody. I Lori Ana Fligić vnímá deník jako osobní kartotéku vracejících se životních situací a s nimi spojených reakcí. Dodává ale, že při pročítání deníků si člověk také připomene, kvůli čemu se má rád: „Mně na tom přijde dobré, že vidím svoje dobré i špatné vlastnosti. Dívám se na sebe stejně jako na ostatní lidi, které mám ráda, vidím na nich něco špatného, ale zároveň je přijímám.“
Deník jako terapeutická metoda aneb jak se dostat z výtahové šachty
„To, že se člověk z něčeho vypíše, je reálná terapeutická technika, která se prostě používá,“ vysvětluje Adéla Paulík Lichková, psycholožka a moderátorka pořadu Diagnóza F. S osobním psaním se setkává na terapii závislých, kde si klienti musí psát deníky už od prvního dne – mapují si v nich například přicházející chutě. Jejich zápisky mohou sloužit jako příprava před terapií, na kterou pak jdou s jasnější, utříděnější vizí své situace. Zároveň mohou pomoci terapeutům ve chvíli, kdy se klientům komunikovat nechce nebo jim to z nějakého důvodu nejde. Adéla Paulík Lichková ale zdůrazňuje, že je důležité psát upřímně: „Pokud klienti nepíšou pravdivě pro sebe, třeba to flákají, chybí jim materiál, ke kterému se mohou otáčet.“
Deníková důslednost pomohla například klientovi, který si psal o opakujícím se snu. „Velmi dlouho padal do výtahové šachty. Zdálo se mu to opravdu dlouho, od té doby, co byl čistý, nějakou dobu strávil ve vězení. Jednoho dne s výtahem dopadl až na dno. V tu chvíli se sen začal zlepšovat, najednou bylo možné se podívat vzhůru, vyjet zase nahoru. I to je další možnost, jak využívat deník, že si zapisujete sny a zjišťujete, jak se vyvíjí,“ doporučuje Adéla Paulík Lichková.
Metafora jako lék
Terapeutické účinky má ale i deník, který nečte psycholog. Před osmi lety proběhl médii termín efekt Bridget Jonesové. Novináři tak pojmenovali výsledek výzkumu profesora kalifornské univerzity Matthewa Liebermana, který zjistil, že psaní deníků (ale i špatných básniček nebo veršů k neexistujícím písním) vyvolává v mozku efekt emoční regulace. „Vypisování se z pocitů, abychom je zmírnili, to je nápad starý stovky let, ale až v posledních desetiletích chápeme, proč to tak je. Souvisí to s ventrolaterálním prefrontálním kortexem,“ vysvětluje Lieberman. Tato mozková oblast se aktivuje, když se člověk uklidňuje, vědomě se snaží kontrolovat svoje emoce. Lieberman dodává, že pro efekt zklidnění je dobré o těžkých situacích psát abstraktně – moc konkrétní živý jazyk může totiž vyvolat reakce až příliš podobné těm zažívaným v době traumatu. Dalším výsledkem výzkumu bylo, že efekt zklidnění je silnější při psaní rukou namísto klávesnice, což nejspíš potěší všechny notýskové fetišisty.
Láska k seznamům, potěcha z banalit
Deník není jenom papírový terapeut, který člověka uklidňuje – a nemusíte v něm tvořit traktáty, aby k něčemu byl. Dramaturg a režisér Lukáš Jiřička si píše jednoduchý sumář, ve kterém zaznamenává pouze „základní kameny dne“. Schůzky s kamarády, snídaně, časy vstávání a usínání. „Mě na tom zajímá i banalita. Píšu si věci, které jsou strašně nezajímavé. Vždycky jsem měl rád seznamy, soupisy knihoven, strukturní věci, schémata, modely.“ Za relativně nudnou informací, třeba v denním zápisu, se totiž podle Jiřičky může skrývat veliké dobrodružství.
Že to není daleko od pravdy, dokázala studie Ting Zhangové publikovaná v roce 2014 v časopise Psychological Science. Experiment týmu Zhangové zkoumal, jak rozdílně přemýšlíme nad běžnými a výjimečnými zkušenostmi. Subjekty měly za úkol zaznamenat každodenní konverzaci a předpovědět, jak moc je bude bavit zpětně si o ní číst – stejně měly postupovat u neobvyklé události. O sedm měsíců později se ukázalo, že zápisy o běžných věcech subjekty zajímaly daleko víc. „Lidé zažívají velkou radost, když znovuobjeví playlist z minulého jara nebo starší vtip, i přesto, že ve své době ani jedno nepředstavovalo významnou událost v životě,“ cituje vědecké prohlášení Zhangové deník Washington Post.
Tým Ting Zhangové zdůrazňuje, že zapisováním banalit do deníku člověk pěstuje radost do budoucnosti. Zároveň ovšem připomíná, že radost se musí také sklidit. Tím, že si deník jednou za čas člověk bude číst. Osamocené večery utopené ve vzpomínkách proto nemusí být známkou nudy nebo neoblíbenosti – to jenom vaše duše procvičuje, jak mít radost.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
