„Deprese není nic estetického. Namazat si chleba nemá smysl,“ říká Jan Škrob

Jak bys popsal depresi?
To je hrozně těžké. Je spousta věcí, které z ní vyplývají, a je těžké určit, čím vlastně začíná. Jako první mě napadá, že úplně obyčejné věci mě stojí strašné úsilí. Jít se osprchovat, udělat si něco k jídlu mě stojí strašně moc přesvědčování. Navenek to vypadá, že jsem strašně líný. To je jedna věc.

Další věc. Zní to jako klišé, ale prostě to tak je: mívám pocit nesmyslnosti úplně všeho. Namazat si chleba nemá smysl.

Na nejzákladnější úrovni je to pro mě smutek, který se nedá vystopovat ke konkrétní situaci, která by ho vyvolávala. Zároveň je to napětí. Napětí je pro mě klíčové slovo. Nevím, jestli se váže spíš k depresi nebo úzkosti, ale pro mě je opravdu klíčové.

Poznáš, když se deprese blíží?
Ne. Poznám, až když přijde. Občas jsou období, kdy mám úplně ostrou hranici mezi stavem, kdy bych to už označil jako depresi a kdy ne. Nemám klinickou diagnózu, takže se často pohybuji v takové šedé zóně.

O depresích se náš redaktor Jonáš Zbořil bavil i s filmovým kritikem Kamilem Filou a umělkyní Toy Box.

Nemáš impulzy, které by depresi vyvolávaly? Nebo je to něco iracionálního?
V určitém období mě rozhodí a umrtví něco, co by mě jindy nechalo klidným. Je to období zvýšené citlivosti. Pak mě úplná blbost a banalita taky může vyhodit z konceptu.

Třeba jaká banalita?
Třeba musím dva dny čekat, než mi někdo odpoví na e-mail, a já si začnu představovat, že jsem zabitý, že nestojím nikomu ani za odpověď. Možná se to váže k té první otázce. Mám tendence brát si osobně všechno, co se kolem mě děje.

Jsou ty stavy příznak, nebo spíš příčina depresí?
To je pro mě právě velká záhada. Mnohokrát jsem přemýšlel, co je vlastně zdrojem mých stavů. Jestli je to tak, že mám nízké sebevědomí a od toho se to všechno odvíjí. Nebo jestli je to naopak, jestli je to něco úplně jiného. Když byly moje stavy nejhorší, bylo to tím, že jsem si je racionalizoval. Řekl jsem si, že ta deprese je naprosto adekvátní v kontextu toho, jak vypadá svět. Bylo by divné, aby byl člověk v takovém světě v pohodě. Tím se to ale strašně umocnilo, protože jsem přišel o racionální tendenci s tou depresí bojovat. To bylo hrozné. Z toho jsem se vyhrabal. Řekl jsem si, že má cenu si něco nalhávat výměnou za to, že se člověk má trochu líp.

Mluvils také o obdobích, kdy deprese přicházejí častěji.
Mám to spojené s ročními obdobími. Blbá doba přichází s podzimem. Když ses ptal, jestli poznám, kdy deprese přichází – v říjnu vím, že dalších pár měsíců bude náročných. Ne že bych to cítil, ale už prostě mám tu zkušenost.

Jan Škrob|foto: Zuzana Škrobová

Jak těch pár měsíců poté vypadá?
Jsem mnohem méně aktivní, méně chodím ven mezi lidi. Zároveň je to ale něco, s čím jsem se trochu naučil pracovat. Třeba když nejsem schopný jít mezi víc lidí na nějakou party, mohu jít na kafe s jedním člověkem během dne a je to příjemné, pomůže mi to, není to náročné.

Co děláš, když nejsi na kafi?
To se dostáváme k tomu, v čem je to celé neestetické. Přijde mi, že existuje takový předsudek o depresích – ještě ve spojení s tím, že dělám tu poezii, že jo, takový ten melancholický básník –, že je to něco vznešeného. Není. Většinu času ležím v posteli a vstanu jen, když někam opravdu potřebuju jít a něco dělat. Jsem rád, když si dokážu k jídlu dát něco zabaleného v plastu, co jsem si koupil v obchodě.

Kdys přišel na to, že bys mohl mít deprese?
Vím to v podstatě od dětství. Jediné období, kdy jsem bral antidepresiva, bylo v devíti, desíti letech. Nevím přesně. Rozhodně to bylo na prvním stupni na základní škole. Zjistil jsem to až po letech, když jsem si ten prášek googloval. Byly to antidepresiva pro dospělé, napsala mi je dětská psychiatrička. Vím to tedy odmalička, ale samozřejmě to myslím nadneseně.

Jak se postupně měnil tvůj vztah k depresi?
Nejdřív to bylo něco, čím jsem trpěl. Je to spojené i s pocity studu. Vyvolává ho ve mně ta neaktivita, která je s depresí spojená. Je vlastně trapné, že nejsi schopný dělat základní věci. Kolikrát jsem si říkal, jestli opravdu nejsem líný, jestli by nestačilo, kdybych na sebe byl tvrdší, víc se nutil. K žádné aktivitě to nevedlo, jen k tomu, že jsem měl pocity méněcennosti. Pak přišlo to období přijetí, které bylo paradoxně nejhorší. Teď, v současné době, bych to popsal jako něco, s čím už jsem se naučil pracovat. Zároveň prožívám hodně šťastné období života. Vím už, že to není ochrana, ty stavy stejně přicházejí. Ale už to není tak hrozné.

Co říká na tvoje stavy okolí? Vnímá je? Cenzuruješ je?
To se hodně měnilo v čase. Dlouho jsem to hodně pouštěl ven. Ne že bych o tom vyloženě mluvil, ale bylo to na mě hodně vidět. Těžko se to ale odděluje, byla to doba, kdy mi bylo šestnáct, sedmnáct, vždycky zamilovaný do holky, která mě nechtěla. Neuměl jsem mezi depresemi a nešťastnou láskou vidět nějaký předěl. Tehdy jsem u svých přátel i rodiny viděl, že jim to není příjemné. Máma se mými stavy hodně trápila – možná i na základě toho jsem se naučil trochu se cenzurovat. Poslední několikaměsíční období, kdy jsem byl totálně neaktivní, si toho samozřejmě všimli moji spolubydlící. Interpretovali si to různě – třeba že nic nedělám. Nesnažil jsem se jim to nějak extra přibližovat.

Postel|foto: CC0 Public domain

Nemáš s tou neaktivitou problém třeba v práci?
K základním věcem jsem vždycky schopný se přinutit. Když vím, že musím něco udělat, tak to udělám.

Nepomáhá ti to naopak? Dostat se zpátky do rutiny, moci na něčem pracovat?
Trochu ano, ale jen dočasně. Hergot! (pořad Radia Wave) mě jeden čas držel hodně nad vodou. Věděl jsem, že mám jeden večer, kdy vyjdu z té tmy a budu moct něco dělat. Když jsem se vrátil domů, bylo to stejné. Lidi často říkají: běž ven, jdi si zaběhat. Opravdu to pomáhá, ale je těžké se donutit to opravdu udělat.

Ještě jednou se vrátím k možnému základu depresí. Myslíš si, že je opravdu nezachytitelný? Nebo je někde hluboko v tobě schovaná příčina?
Mám na to teorii, nevím, jak moc je platná. Můj dědeček měl bipolární poruchu. Byl z poloviny žid a krátce předtím, než přišel Hitler obsadit Československo, zemřel jeho otec a jeho matka spáchala sebevraždu, protože věděla, co se blíží. Našel ji oběšenou na půdě, pak se ho ujali příbuzní. Já si prostě myslím, že to, co mám já a trochu i moje máma, se přenáší z tohoto traumatu. Trochu se bojím, že to možná bude něco, s čím budou muset bojovat i moje děti.

Vyhledával jsi někdy lidi, kteří znají podobné stavy?
Nemůžu říct, že bych je nějak aktivně hledal. Ale myslím, že když se potkáme, tak se poznáme.

Jan Škrob|foto: Barbora Linková

Zkoušíš s depresemi nějak aktivně pracovat? Nezkoušel jsi třeba navštívit terapeuta?
Na terapii jsem chodil nedávno. Postupem času jsem zjistil, že mi to moc nepomáhá. Nebyla to jeho vina, nevěděl jsem prostě, co bych řekl. Nějaké věci ke mně asi přišly samy od sebe, třeba jsem přišel na to trauma s dědečkem. K nějakému dalšímu porozumění deprese mě to ale neposunulo.

Jak je to s depresí a tvorbou?
Myslím si, že je to zásadní prvek mé tvorby. Když ty stavy mám, nejsem schopný nic napsat – to je iluze. Sám si občas otevřu počítač a říkám si, teď bych něco napsal, ale nejde to. Spíš když s odstupem koukám na to, co píšu, je mi jasné, že kdybych neměl tyhle zkušenosti, psal bych jinak. Nebo možná vůbec.

Sám jsi ale mluvil o tom, že je to klišé, jak se deprese estetizují. Teď to zní, že bez depresí bys nemohl být básník.
To je ale něco, co říkám o sobě. Každý má životní zkušenost, ze které čerpá.

Jan Škrob je básník a moderátor náboženského magazínu Hergot!. Za svůj loňský debut Pod dlažbou byl nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku.

Jak tě deprese ovlivňuje ve psaní konkrétně? Vypořádáváš se s ní, když píšeš?
Já myslím, že deprese je taky spojená se zvýšenou citlivostí. Na jednu stranu je to egocentrické – vypadá to, jako že já strašně trpím ve světě. Pro mě se s tím ale pojí citlivost vůči světu jako takovému. Cítím, že teď padám do pasti... zas to zní, že deprese je něco vznešeného. Opravdu si to nemyslím. Jen mám pocit, že i špatné věci mohou mít dobré dopady.

Dokázal bys ve svých básních z knihy Pod dlažbou vystopovat obrazy deprese? Třeba v dlouhé básni Moskva?
Zrovna Moskva vzniklo v takovém hodně špatném období – kdy jsem měl navíc tendence řešit věci alkoholem. Ukazuje na to i ta stylizace do Ruska a spojení s knížkou Moskva–Petušky od Jerofejeva, ve které se hrozně pije. To je asi hlavní prvek, který vychází z deprese, ale nepřímo. Dneska si uvědomuju, že alkohol je fakt špatný nápad, jak s depresí bojovat.

Bereš psaní jako autoterapii?
Nějaký terapeutický rozměr tam určitě je. Pro mě jsou básně do určité míry jako deníkový zápis. V knize Pod dlažbou to není vidět, ale zachycují úplně konkrétní období od léta jednoho roku do podzimu dalšího. Ty básně jsou dokonce chronologicky řazené, s výjimkou asi dvou. Kdybych si teď vzal tu knihu, byl bych ti schopný popsat, co se dělo v době, kdy jsem je skládal.

Myslíš, že je deprese celospolečenská nemoc, která souvisí se systémovým nastavením?
Myslím, že jo. Stačí mi se zamyslet nad svými vyhlídkami do příštích pěti let, aby mi začalo být špatně. Nemyslím, že by měl každý mít klinickou depresi, já ji ostatně taky nemám. Ale přijde mi pochopitelné, že úzkosti nebo deprese v takovém kontextu dávají smysl, jakkoli je to smutné.

Deprese - temnota - jonáš|foto: Jonáš Zbořil

Jak se s depresí vypořádáváš?
Cíleně nijak. Jsou ale věci, které spíš zabraňují, aby přišla v takové intenzitě. Když přijde, tak nejsem schopný to nijak odvracet. Částečně to je asi dobrovolně, spousta lidí by mi řekla: kdybys nebyl blbý, vzal si prášek, všechno by to bylo jednodušší. Taky se říká, že pomáhá sport. Já před třemi měsíci začal chodit na box. Je to poprvé za strašně dlouhou dobu, co dělám jiný pohyb. To hodně pomáhá, ale nezačal jsem to dělat záměrně kvůli depresím.

V čem je dobrý box?
Prostě musíš řešit něco jiného. V tu chvíli. Nemáš prostor na myšlení, pro mě je deprese spojená také s tím, že se zacyklíš ve svých myšlenkách, obavách, začneš o sobě moc přemýšlet. Nejsou důležité, ale jak nad nimi dlouho přemýšlíš, začnou být neadekvátně důležité. Na boxu vypneš. Ta zkušenost vypnutí je posilující i po tréninku.

Takže ti pomáhá box a psaní?
Ještě bych zahrnul vztahy s blízkými lidmi. To je teda zvlášť těžké, protože když mi není dobře, nejsem schopný s nimi komunikovat tak, aby jim to bylo příjemné. Zároveň to ale potřebuju. Hodně mi také pomáhá, když se s někým bavím a on mi začne hustit svoje problémy. Zase přichází takový ten moment vypnutí.