Deska týdne: Archaický rock Honeyblood je kytarový debut roku
Pixies loni opustila oblíbená basistka Kim Deal, jinak ale kapela vypadala v dobré formě – po víc než desetileté přestávce vydali sérii EP, která letos přetvořili v regulérní dlouhohrající desku. S pochopením se ale nesetkali – konzervativní média je sice ze setrvačnosti oslavovala dál, objevili se ale i kritici a fanoušci, podle kterých je skupina už nějakou dobu za zenitem a není na ni příjemný pohled.
Konec něčeho ale vždy doprovází začátek něčeho jiného a v klasickém indie rocku to platí stoprocentně. Ve stejnou dobu, kdy se začali Pixies motat v kruhu, vydala skvělou druhou desku Katie Crutchfield skrytá za projektem Waxahatchee. Oceňované průlomové album natočili Speedy Ortiz. A v Glasgow vznikla dvoučlenná formace Honeyblood.
Honeyblood dokonale splňují všechny body indie rockového kánonu, vydáváním na kazetě počínaje a rezignací na jakýkoliv přesah konče. Smyčka, kterou si skotská dvojice dobrovolně utáhla kolem krku, je nebývale těsná – právě žánrové mantinely jim ale dovolují maximálně zintenzivnit jejich projev. Stina Tweeddale a Shona McVicar podle svých vlastní slov píšou jenom o tom, co nenávidí, anebo o tom, co jim nevadí. Na kompromisy není místo – a to ani v jejich syrové hudbě.
Bez zbytečného přešlapování na místě tak Honeyblood hned na druhém místě své debutové desky vypalují do světa kráčivou hymnu nenávisti Super Rat, jejíž refrén „I will hate you forever“ má jasně festivalové parametry. Podobně trpkou náladu má i (I’d Rather Be) Anywhere But Here nebo vůbec první singl skupiny Bud. Občas sice Honeyblood přidají trochu optimismu a vystřihnou surf punkový hit jako Killer Bangs, jinak ale spíš otevírají staré rány a pitvají se ve svých osobních historiích.
Přečtěte si i recenzi Miloše Hrocha: „Tématy Honeyblood jsou většinou zpackané vztahy a láska. Texty ale nejdou o moc dál než za omílané „co tě nezabije, to tě posílí“, jako v tracku Choker. Přesto má debutová nahrávka okořeněná nostalgií retro estetiky co říct. Mluví jazykem současného popu, kterému rozumíme všichni. Obsah nemusí být přece vždycky důležitější než forma.“
Kvůli opravdu přísně dodržovaným žánrovým pravidlům můžou Honeyblood navzdory svému věku působit trochu archaicky a nepatřičně, pro fanoušky přímočaré a zároveň chytré kytarové hudby ale musí být jejich eponymní deska zatím nejpříjemnějším debutem roku – je to hlavně zásluhou medového hlasu Stiny Tweeddale, která umí udeřit tak přesně a zároveň jednoduše, že člověku začne v uších tepat krev. A to je podstata Honeyblood.
Hodnocení: 80 %Honeyblood – Honeyblood (FatCat Records, 2014)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
