Deska týdne: Blockbusterový soundtrack Oneohtrixe Point Never k posledním momentům vesmíru

Obří embryo vznášející se nad orbitou planety Země za zvuku úvodních tónů symfonické básně Richarda Strausse Also sprach Zarathustra symbolizuje jednu z nejdiskutovanějších scén západní kinematografie. 2001: Vesmírná odysea ani padesát let po své premiéře nepřestává udivovat a inspirovat nové fanoušky k nekonečným interpretacím tohoto mnohovrstevnatého díla. Takřka přesně na výročí půlstoletí filmu přichází se svébytnou reimaginací Kubrickova eposu Daniel Lopatin aka Oneohtrix Point Never. Jeho osmé studiové album Age Of využívá Vesmírnou odyseu jako odrazový můstek pro tři čtvrtě hodiny dlouhou meditaci nad tím, jak asi bude znít konec naší civilizace.

Konec lidstva z pohledu AI

„Namísto mimozemšťanů, kteří ve Vesmírné odysee odkázali opicím schopnost komunikovat, jsem se snažil představit odlišný scénář. Nacházíme se na samotném konci vesmíru, jediné, co v něm zbylo, je umělá inteligence se schopnostmi bohů. Mají už na vše odpovědi a jediné, co chtějí, je být tak hloupí, jako jsme byli my,“ popisuje Lopatin svá východiska v rozhovoru pro server Dazed. Jakkoliv by tento přístup mohl svádět k nahrání nabubřelého konceptuálního alba, Oneohtrix Point Never do bláta patosu na desce nikdy plně nezapadne. V rozhovorech mluví o omnipotentních AI bytostech, které pomocí heuristických testů rekonstruují zvukovou historii Země a lidské kultury, na Age Of tyto pop-filozofické koncepty fungují jako pouhý počáteční bod sofistikované kompoziční a produkční práce. A když už to chvílemi vypadá, že se Lopatin dostává na tenký led, pracně budovanou atmosféru shodí ze stolu nenadálým ukončením tracku v digitálních ozvěnách (např. Babylon).

Age Of je vnitřně členěná do čtyř polouzavřených celků, ve kterých se stále dokola vracejí hudební a zvukové motivy. Naráží tak na čím dál populárnější ezoterické úvahy o historických cyklech, ve kterých lidstvo opakuje své zásadní chyby. Na rozdíl od chiliastických úvah Neila Howea nebo Stevena Bannona se ale Lopatin nesnaží o jakákoliv velká prohlášení a predikce. A to je Age Of první album vydané pod hlavičkou Oneohtrix Point Never, které ve větší míře využívá lidský hlas a text, což by mohlo k velikášství jednoduše svádět.

Age Of pop

Celá deska začíná oscilujícím cembalem, do kterého se po chvíli začíná vplétat zahalený operní zpěv. Barokizující cembalo, takřka připomínající Goldbergovské variace Johanna Sebastiana Bacha, po pár vteřinách jakési expozice začne sloužit jako kostra, na kterou Lopatin s typickou samozřejmostí nabaluje nekonečné vrstvy syntezátorů a samplů. Cembalo hrající v jedné dynamice zde funguje na několika rovinách – svým zvukem vzbuzuje jasné sentimentální konotace, zároveň odkazuje na představu umělé inteligence přehrabující se v naší hudební historii. Jeho nejdůležitější úloha se ale odhalí ke konci tracku. Rozpadající se zvuk digitálně rekonstruovaných ozvěn nastolí sonický svět, ve kterém se celá nahrávka odehrává. Už v druhé skladbě, popové baladě Babylon, připomínající poslední nahrávku Bon Iver, Lopatin dokončí statement započatý titulní Age Of. Namísto syntetické basy zde používá sampl z titulkové skladby seriálu Twin Peaks. Oneohtrix Point Never je tady i na zbytku desky doslovnější a srozumitelnější než kdykoliv předtím.

O změně přístupu svědčí i nebývale velký počet spoluautorů Age Of. Kromě Lopatinovy časté spolupracovnice Anohni se na albu mihne James Blake, multiinstrumentalistka Kelsey Lu nebo třeba noiseař Prurient. Ti měli zajisté podíl i na eschatologickém ladění desky. Nejsilnější tematický vliv je cítit u Anohni, jejíž kritiky ceněnou nahrávku Hopelessnes, která se vyrovnává se všemi možnými ekologickými katastrofami, Lopatin spoluprodukoval. Byla by ale zásadní chyba redukovat jeho vývoj na různé vlivy zvenčí. Posun k de- a re-konstrukci písňových struktur je zřejmý už minimálně poslední dvě alba, především na Garden of Delete z roku 2015. Osahávání velkých témat pomocí vykloubených sci-fi konceptů je Lopatinovi vlastní od úplných počátků, ať už jde o hypnagogické releasy z přelomu desetiletí (souhrnně vydané na kompilaci Rifts), nebo třeba Replicu z roku 2011, na které jsme mohli slyšet ozvěny světa kapitalismu v paralelním vesmíru.

Oneohtrix Point Never - Age Of|foto: Warp Records

Age Of je na první poslech asi nejpopovější album, které kdy Oneohtrix Point Never vydal, ostatně se na něm vyskytují tracky jako The Station (původně psaná pro R&B barda Ushera) nebo Toys 2 (zamýšlená pro pixarovský blockbuster). Zároveň je to zdaleka nejambicióznější projekt, kterým se Lopatin kdy zabýval. Release desky v USA doprovázela performance nově založeného kolektivu Myriad (akronym My Record = Internet Addiction Disorder). S nimi Lopatin dotahuje svoji vizi naznačenou na Age Of. Audiovizuální show Myriad je stejně jako album členěná do čtyř částí, ve kterých všemocná umělá inteligence zkoumá cykly vedoucí k definitivnímu konci sebedestruktivního lidstva. Je s podivem, jak dobře se mu daří ukočírovat veškeré odstředivé myšlenky, které za touto performancí a čerstvým albem stojí.

Skloubení popu, vědecko-filozofických konstruktů a experimentální produkce by většinu autorů uvrhlo do vod nabubřelých a nudných konceptuálních alb à la prog rock 70. let. Lopatin ale zůstává svůj, jeho překvapivé, ale přesto přirozené orchestrace doplňují jemné struktury a v klíčových momentech dávají prostor nečekaně subtilnímu zpěvu. I tady stále funguje jako houba, která nasává vše, od devadesátkových radikálně kyberpunkových filozofů CCRU po soudobou undergroundovou tzv. neo-medieval elektroniku. Nic z vlivů ale nezůstalo ve své původní podobě, každý z nich slouží jako malý dílek skládačky, ve které je ve výsledku jedno, k čemu se původní myšlenka váže. Jazzový doprovod na Still Stuff That Doesn’t Happen přirozeně koexistuje s archaickými sbory v úvodu Same a retrofuturistickou basou na The Station. Nejde ale o samoúčelný eklekticismus, bombastický zvuk zachycuje Lopatina na vrcholu sil. Jeho jméno se už dávno neskloňuje jen v obskurních zákoutích internetu, headlinuje prestižní Redbull festivaly, komponuje hudbu pro ceněné filmy, přičemž ale zůstává věrný své autorské vizi. Jeho hudba zároveň nabízí nespočet možných čtení, což ostatně dokládá i jeho nedávný tweet, ve kterém se fanoušků ptá, jestli je jeho nová deska pro ně jednoduchý, nebo složitý poslech.

Fiktivní AI, Lopatin a posluchači se na Age Of ocitají na jakési virtuální timeline lidské kultury, na které swipují mezi jednotlivými událostmi způsobem připomínajícím dnešní sociální sítě. Age Of je přežvýkaná historie konce světa, jak ho známe, fungující na nespočtu úrovní. Kromě toho je to asi nejsilnější album, které kdy Lopatin vydal.

Oneohtrix Point Never – Age Of (Warp, 2018)
Hodnocení: 90 %