Deska týdne: Čas žít, čas zemřít. Outsider Ariel Pink nahrál album o slávě a samotě

Plácal se po ramenou s Frankem Zappou, předskakoval Beach Boys a nahrával s Rolling Stones, přesto ho dnes nikdo nezná. V polovině 60. let, kdy se Amerikou šířila vlna kolektivní hippie lásky, se měl stát velkým fenoménem, jak oznamoval inzerát na stránkách magazínu Billboard. Velká sláva ale nakonec nepřišla, tehdy dvacetiletý Bobby Jameson nebyl připravený a dnes je známější jméno manažera Tonyho Alama, pozdějšího vůdce sekty, násilníka a pedofila. Jamesonova story je příběhem krutosti hudebního průmyslu, vynucené samoty a pomíjivosti slávy. „Hudba byla kůň, na kterém jsem se vezl rád, ale hudební byznys byl kůň, co mě unesl do pekla,“ napsal Jameson na svém internetovém blogu předtím, než jeho život plný nenaplněných ambicí a drog skončil v roce 2015.

Na Jamesona si nevzpomněl ani domácí novinář Jan Rejžek ve své rubrice Pohřební hlídka, která takové příběhy pyšně připomínala. Rok po Jamesonově smrti se o něm dozvěděl nyní devětatřicetiletý písničkář Ariel Pink, podivínský hudebník žijící v době, kdy ke slávě stáčí pár virálních videí na YouTube. Pink našel pro Jamesona ihned sympatie. Také si vždy nahrával stovky kazet do šuplíku a dělá všechno proto, aby kolem sebe vytvořil mýtus – v rozhovorech odbíhá od hudby k uruguayskému prezidentovi a fabuluje o spolupráci s Madonnou. Jen Arielu Rosenbergovi, jak zní Pinkovo pravé jméno, se při tom všem podařilo stát se slavným.

Vedle rozporuplných mediálních vystoupení totiž nahrává pozoruhodné desky, ať už s dřívější kapelou Haunted Graffiti, nebo sólovky. Na poslední pom pom, kde zpívá o pohlavních chorobách a zahlcenosti informacemi, se nejlépe ukazuje Pinkův eklektický rukopis „vystřihni-nalep“. Do jedné skladby dokáže nacpat riff jako od Black Sabbath, orientální diskotéku a dětské zpívánky a všechno dává perfektní smysl. Potkává se tu nostalgie s roztěkaností generace YouTube. Na novince Dedicated to Bobby Jameson, pro kterou opustil vydavatelství 4AD a vydal ji u menšího labelu Mexican Summer, zpívá o aplikaci Uber, službě Netflix, ale zároveň odkazuje k velkým hollywoodským hvězdám. Svou hudební fantazii ale tentokrát trochu krotí, písně jsou kompaktnější a drží se jednoho motivu.

Ariel Pink se prochází hudebními dějinami jako svůdník, který občas někde ztratí hlavu. Je tu slyšet šedesátková psychedelie (Dreamdate Narcissist), sedmdesátkový funk (Acting) a všudypřítomnou přísadou jsou osmdesátkové syntezátory. K tomu se přidávají zamilované balady (Feels Like Heaven), podobné těm, které nahrál na letošním EP s písničkářkou Weyes Blood. A s blížící se čtyřicítkou přemýšlí o stáří (I Wanna Be Young). Písničku Time to Live zas nedostanete z hlavy, odhalí se tu Pinkova temná tvář: „Čas žít, čas zemřít, není žádná budoucnost ani přítomnost, jenom bolest.“ V druhé polovině hypnotické skladby nastoupí refrén upomínající na starý hit Video Killed the Radio Star – vůbec první videoklip vysílaný na stanici MTV.

Ten nepatrný detail je nejupřímnějším vyznáním Ariela Pinka. V dětství se učil popkulurnímu jazyku před televizní obrazovkou a MTV mladého outsidera vychovala. Nezapadal do kolektivu, ale nebyl sám – obklopovaly ho extravagantně oblečené hvězdy, do kterých se později začal stylizovat. Proto má popový outsider Pink takové pochopení pro samotu a zoufalý příběh Bobbyho Jamesona. Někoho, kdo se tak snažil být ve světle reflektorů, a když se tam dostal, nikoho to nezajímalo. „Honba za slávou je stejně smrtelná jako jakékoliv jiné narkotikum, co jsem kdy zkusil,“ napsal Jameson před smrtí na svůj blog. A stejně opojná a nakažlivá je i poslední deska Ariela Pinka.

Ariel Pink – Dedicated to Bobby Jameson (Mexican Summer, 2017)

Hodnocení: 80 %