Deska týdne: Darkside dřímají v bluesovém limbu

O ambicích jejich debutové desky Psychic asi nejvíce řekne to, že začíná jedenáctiminutovým opusem Golden Arrow, který zní jako Eric Clapton na psychedelickém výletě s Orbital.

Na Space is Only Noise pracoval Jaar odvážně s celkovou náladou alba, na Psychic bohužel atmosféru desky po působivém otvíráku naruší další nevýrazné skladby Heart a Paper Trails, v nichž se bluesová kytara přetahuje o místo s Jaarovým šeptaným vokálem. Ten ale není po hříchu ani nijak výrazněji zajímavý a už vůbec ne chytlavý. Následné The Only Shrine I've Seen se daří o něco úspěšněji splétat psychedelické sítě z tepajícího beatu a kosmických ambientních zvuků. A s Freak, Go Home a miniaturou Greek Light se deska alespoň vypotácí z narkoleptické ospalosti. Je to ale jen na chvíli, závěr alba je znovu mátožný a Metatron zní jak hudba k závěrečným titulkům nějakého osmdesátkového seriálu.

Tady Darkside zní trochu jako taneční hudba pro lidi, kteří jinak poslouchají jen Pink Floyd nebo Dire Straits. Když jsme u toho, tak Psychic mi v určitých chvílích připomíná milosrdně zapomenutou desku Metalic Spheres, na níž se před třemi lety potkali David Gilmour & The Orb. Veteráni jejich kalibru mají plné právo dělat hudbu, která se tváří jako těžká nebo vážná, u Jaara si ale nemůžu odpustit myšlenku, že Psychic je jen jakýsi podivný experiment pohybující se na metarovině. Test, jestli se vůbec dá fyzicky přežít fúze progrocku a techna.

Darkside – Psychic |foto: Other People

Psychic je jednoduše deska, při jejímž poslechu mám pocit, že toho po mně chce příliš mnoho a přitom dává zpět jen velmi málo. A třeba stačí si album pustit kolem půlnoci, vypnout mozek a pomalu se s hudbou odebrat do krajin spánku. Což se mi mimochodem stalo, kdykoliv jsem si Psychic pustil k soustředěnému poslechu.

Hodnocení: 40 %
Darkside – Psychic (Other People, 2013)